ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.656.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 656/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 16/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 40/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 50 T 40/2007, uznán vinným v bodě I. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě II. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění popsaných v rozsudku dopustil tak že:
I.
1.dne 2. 2. 2007 v přesněji nezjištěné době, v P., v restauraci F., pod záminkou úhrady nedoplatku na podnikatelském účtu, vylákal na poškozené A. C., v úmyslu nedostát svému závazku, půjčku v částce 5.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit téhož dne večer, což však neučinil ani následně, a tímto jednáním způsobil poškozené A. C. škodu v předmětné výši,
2.v přesněji nezjištěný den 5. 2. 2007 či 6. 2. 2007 v P., D. ulici, v místě trvalého bydliště poškozené A. C., pod záminkou potřeby peněž na poplatek za úvěr, vylákal na poškozené v úmyslu nedostát svým závazkům, půjčku v částce 2.600,- Kč, kterou se zavázal vrátit téhož dne večer, což však neučinil ani následně, a tímto jednáním způsobil poškozené A. C. škodu v předmětné výši,
3.dne 9. 2. 2007 v P., D. ulici, v místě trvalého bydliště poškozené A. C., pod záminkou toho, že poškozené budou obviněným, až si obstará peníze na blížeji neuvedeném místě u hranic se Slovenskou republikou, vráceny veškeré před tím zapůjčené peníze a z důvodu potřeby peněz na benzín, vylákal na poškozené, v úmyslu nedostát svým závazkům, půjčku v částce 2.400,- Kč a zapůjčení osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia 1,9 SDI Classic, zelené barvy, v hodnotě 156.700,- Kč, přičemž se zavázal vrátit vozidlo a zapůjčené finanční prostředky nejpozději do 12. 2. 2007, což však neučinil ani následně, přičemž vozidlo obviněný užíval až do 1. 3. 2007, kdy v něm byl zadržen Policií ČR, kdy v průběhu neoprávněného užívání vozidla obviněný na tomto vozidle způsobil poškození v hodnotě 10.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil poškozené A. C. celkovou škodu ve výši 159.100,- Kč.
II.
v přesněji nezjištěném dni od 4. 2. 2007 do 6. 2. 2007, v P., D. ulici, z bytu poškozené A. C., kde pobýval se svolením poškozené, odcizil zlaté dámské náramkové hodinky v hodnotě 8.800,- Kč, přičemž jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 169/2003 ze dne 29. 9. 2003, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2003 odsouzen za spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 9 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 4. 6. 2004 a tímto jednáním způsobil poškozené A. C. škodu v předmětné výši.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. C. částku 28.800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 16/2008, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené A. C. škodu ve výši 18.800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný R. K. uvedený rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. P. H. napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný oběma soudům vytkl, že pochybily, když tři dílčí skutky pod bodem I. posoudily jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se souhrnně vyčíslenou škodou ve výši 159.100,- Kč. Poukázal na to, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dovodil, že „již od počátku měl obžalovaný celou věc promyšlenou, od počátku, co se s poškozenou seznámil měl podvodné úmysly, poškozenou tak uvedl v omyl ohledně vozidla právě již ve chvíli, kdy ji přesvědčoval o nutnosti a výhodnosti jeho koupě“. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil. Poukázal na svou obdobnou námitku uplatněnou v odvolání, že samotným zakoupením předmětného vozidla A. C. provedla zamýšlenou majetkovou dispozici, na základě níž nabyla k vozidlu vlastnické právo. Nemohla jí být proto způsobena škoda. Nabytím vlastnického práva ve prospěch A. C. k vozidlu nemohlo dojít k naplnění znaku obohacení sebe nebo jiného. Odvolací soud se však podle názoru obviněného s touto jeho námitkou dostatečně nevypořádal, pokud jen bez dalšího odkázal na znění popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu, tedy že obviněný vylákal vozidlo v podvodném úmyslu je dne 9. 2. 2007 nevrátit. Obviněný má zato, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že mu poškozená vozidlo zapůjčila volně, tj. že na jedné straně vystupovala jako věřitel a obviněný na straně druhé jako dlužník se závazkem vrácení vozidla dne 12. 2. 2007, pak skutečnost, že svůj závazek ve sjednané lhůtě neměl splnit, ještě nedokazuje, že poškozenou uvedl v omyl a sebe obohatil. Obviněný zdůraznil, že vozidlo poškozené užíval od 9. 2. 2007 do 1. 3. 2007, přičemž nebylo prokázáno, že by jeho jednání směřovalo k tomu, aby si vozidlo přisvojil a poškozené tím způsobil škodu. Za nesprávné obviněný označil i to, že odvolacím soudem je podvodný úmysl spatřován v událostech následujících po 12. 2. 2007, kdy se poškozené, podle jejího sdělení, nepodařilo obviněného kontaktovat a on sám se jí též neozval. I za situace, kdyby soudy nekriticky vycházely pouze z výpovědi svědkyně C. (se kterou obviněný nesouhlasí), pak by muselo být vycházeno z toho, že vozidlo do 12. 2. 2007 užíval zcela oprávněně, a neoprávněné užívání nastalo až od 13. 2. 2007 do 1. 3. 2007. Obviněnému šlo toliko o užitek spojený s užíváním, nikoli o samotnou podstatu věci. Podle obviněného měly být odděleny skutečnosti týkající se tvrzených vypůjčených a nevrácených finančních prostředků od okolností, za nichž došlo k tomu, že dočasně užíval uvedené vozidlo. Zejména by tyto činy měly být rozpojeny, a každý z nich měl být posouzen jako samostatný skutek. Přestože obviněný vyjádřil, že si je vědom toho, že námitky vznesené v dovolání musí naplňovat uplatněný dovolací důvod, učinil výhradu, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení základního principu v trestním řízení, a to principu „in dubio pro reo“, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby. Obviněný též vytkl, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s §5 odst. 2 a §5 odst. 5 tr. ř. (zřejmě myšleno §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jelikož nevycházely ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Orgány činnými v trestním řízení byla také nedostatečně věnována pozornost zjišťování skutečností svědčících ve prospěch obviněného. Podle obviněného došlo k porušení jeho práv garantovaných v čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a v návaznosti na zrušení napadeného rozhodnutí, aby Městskému soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. dne 22. 4. 2008 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší soud však případné vyjádření Nejvyšší státní zástupkyně v době, kdy bylo o dovolání rozhodováno, neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval též otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud v souladu s těmito zásadami považuje za nutné zdůraznit, že výhrady, jimiž obviněný namítá porušení zásady „in dubio pro reo“, nedodržení zásad podle ustanovení §5 odst. 2 a §5 odst. 5 tr. ř. (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nebo nevěrohodnost výpovědi poškozené A. C., zaměřil proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Tyto námitky tudíž nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem. S odkazem na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je vhodné uvést, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat vady právní, není proto možné s odkazem na tento dovolací důvod přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tato činnost soudu totiž spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Vzhledem k tomu, že obviněný těmito svými výhradami nenaplnil označený dovolací důvod, Nejvyšší soud nemohl z podnětu těchto námitek napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však jsou uplatněné námitky, jimiž obviněný vytýkal, že nebylo odděleno jednání týkající se vypůjčených a nevrácených finančních prostředků (viz bod I. 1., 2. rozsudku soudu prvního stupně) a užívání vozidla (viz I. 3.), a každý z nich nebyl posouzen jako samostatný skutek. V rámci těchto výhrad totiž obviněný brojil proti právní kvalifikaci, neboť vytýkal, že činy bod bodem I. byly nesprávně posouzeny jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedené námitky mají právní charakter, a proto Nejvyšší soud mohl dále zkoumat, zda dovolání, které bylo uplatněno relevantně s označeným dovolacím důvodem, je opodstatněné.
S ohledem na to, že obviněný vytýkal nedostatky v právní kvalifikaci ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I., který byl posouzen jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je potřeba uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a dopadá na situace, kdy podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, přičemž pachatel musí vždy o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedení v omyl je jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
S ohledem na to, že tento trestný čin pod bodem I. byl spáchán v rámci pokračujícího skutku třemi dílčími útoky 1. - 3., je nutné uvést, že podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu tedy vymezují čtyři znaky, které musí být současně dány. Útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Zapotřebí je též v teoretické rovině dodat, že subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Jednotný záměr, který je třeba v trestním řízení dokazovat, možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. rozhodnutí č. 46/1967 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného plyne, že základní podmínkou pokračování je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (viz rozhodnutí č. 22/19990 Sb. rozh. tr.), a proto každý z dílčích útoků tvořících pokračující skutek, musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu.
Podkladem pro zkoumání, zda v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jsou skutková zjištění a popis skutku ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu, neboť odvolací soud se ve vztahu k výroku o vině s rozsudkem soudu prvního stupně plně identifikoval.
Pokud obviněný zpochybňoval, že uvedená tři dílčí jednání byla posouzena jako jeden pokračující skutek proto, že čin pod bodem 3. byl spáchán na rozdíl od prvních dvou (1., 2.) za jiných okolností, protože nechtěl od poškozené předmětné vozidlo vylákat, ale jen ho chtěl dočasně užívat, k čemuž mu ona na určitou dobu dala souhlas, je nutné zdůraznit, že tyto úvahy obviněného nekorespondují s provedeným dokazováním, a nelze je dovodit z učiněných skutkových zjištěních, jak jsou vyjádřena pod bodem I. 3. rozsudku soudu prvního stupně. Současně je vhodné poukázat na to, že jak nalézací soud tak i soud druhého stupně se v odůvodnění svých rozhodnutí shodly na tom, že obviněný předmětné vozidlo na poškozené vylákal, a že výsledky provedeného dokazování byla vyvrácena obhajoba obviněného o jeho záměru dočasného užívání vozidla. Shodně proto oba soudy shledaly, že i u dílčího útoku pod bodem 3. obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se s takto vysloveným právním závěrem plně ztotožnil, protože pokud z popisu tohoto činu plyne, že obviněný dne 9. 2. 2007 předmětné vozidlo od poškozené A. C. vylákal pod záminkou, že poškozené obstará peníze, kromě částky 2.400,- Kč na benzín, vylákal na poškozené, v úmyslu nedostát svým závazkům, i zapůjčení osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia. Věděl přitom i to, že toto vozidlo mělo hodnotu 156.700,- Kč. Ze všech uvedených skutečností je tudíž zřejmé, že obviněný jednal s podvodným záměrem toto vozidlo poškozené nevrátit. Pro tento závěr kromě skutkově prokázaných okolností také svědčí, že vozidlo sám poškozené nepředal ani později, užíval je až do 1. 3. 2007, kdy v něm byl zadržen policií. Dne 9. 2. 2007, kdy od poškozené předmětné motorové vozidlo vylákal, tak činil pod nepravdivou záminkou, že si ho jen zapůjčuje, ač již tehdy jednal s tím, že si je ponechá. Tento závěr dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí soud prvního stupně na straně 5 a odvolací soud na straně 6, kde oba shodně konstatovaly, že tvrzení obviněného o tom, že vozidlo potřebuje zapůjčit proto, aby mohl u hranic se Slovenskou republikou získat peníze, nebylo žádným z důkazů prokázáno. Odvolací soud proto tuto obhajobu obviněného posoudil jako nepatřičnou, když poukázal zejména na výpověď poškozené, která, když ji obviněný podle původního ujednání dne 12. 2. 2007 vozidlo nevrátil, se po něm začala shánět, avšak obviněný na sebe zrušil všechny komunikační prostředky, které pro kontakt s poškozenou do té doby používal, takže se s ním již pro jeho nedostupnost nespojila.
Nejvyšší soud k těmto závěrům, s nimiž se ztotožnil, považuje za vhodné s ohledem na obsah spisu doplnit, že skutečnost, že vozidlo bylo dne 1. 3. 2007 poškozené vráceno, bylo v rozporu s vůlí obviněného, který takové jednání nezamýšlel, ale došlo k tomu jen v důsledku jeho zadržení.
Na základě uvedených zjištění Nejvyšší soud neshledal oprávněnost tvrzení obviněného o tom, že v daném případě nejde o jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť došlo k naplnění všech znaků vymezených v §89 odst. 3 tr. zák., protože obviněný, jak bylo uvedeno výše, u jednotlivých útoků pod body 1. 2. 3. skutku pod bodem I. naplnil stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Těchto dílčích jednání se obviněný dopustil se záměrem od poškozené vylákat finanční prostředky nebo věci. Tento záměr měl obviněný již v době, kdy se s poškozenou prostřednictvím internetu seznámil a poté, co se s ní osobně setkal, tento svůj záměr začal okamžitě realizovat. Ve velmi krátké době po prvním setkání od ní v podstatě během jednoho týdne (od 2. 2. 2007 do 9. 2. 2007) vylákal peníze a věci celkem za 166.700,- Kč. Obviněný tyto dílčí útoky spáchal tím, že obviněné předstíral skutečnosti, které nebyly v souladu s realitou a sliboval navrácení půjček i automobilu pod falešnými záminkami, které buď neexistovaly nebo je obviněný vůbec nezamýšlel. Prostředkem realizace tohoto záměru byly vztahové otázky dotýkající se společného soužití.
Uvedené skutečnosti tak svědčí pro správnost závěru, že obviněný od prvního osobního setkání s poškozenou jednal s úmyslem se na její úkor obohatit, což realizoval pod příslibem, že finanční prostředky a následně i vozidlo potřebuje k tomu, aby mohl poškozené vrátit celou dlužnou částku, k čemuž však ani v jednom případě nedošlo. Byly tak splněny podmínky stanovené v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., a není pochyb o tom, že se obviněný skutku pod bodem I. 1. – 3. dopustil pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně oba soudy obviněného uznaly vinným.
Nejvyšší soud při konstatování správnosti použité právní kvalifikace shledal, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, nejsou opodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová