ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.678.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 678/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. června 2008 o dovolání obviněného J. A. E., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 1 To 45/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 52 T 6/2003, byl obviněný J. A. E. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaném ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §248 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného) odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 1 To 45/2007, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se obviněný podle nově popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že „poté, co po předchozích jednáních s Ľ. B., zastupujícím společnost I. G., a. s., se sídlem L., S., S. r., uzavřel dne 24. 5. 1996 v B. jako zástupce americké společnosti W. H. I. I. v postavení koordinátora smlouvu označenou jako „M. o vyrozumění o investičních podmínkách“, podle které mu finanční prostředky ve výši 1.350.000 DEM svěřené na dobu jednoho roku pro investiční účely, a jednoho měsíce na přípravu za účelem výrazného zhodnocení, odeslané dne 19. 7. 1996 na základě této smlouvy společnosti I. G. z jejího účtu u T. B. na účet obžalovaného do A. B., AG V., R., B.: 20151, prostředky ve výši 501.000 USD, které se ke dni 26. 8. 1997 na uvedeném účtu nacházely, společnosti I. G., a. s., uvedeného dne ani později nevrátil, čímž společnosti I. G., a. s., způsobil škodu ve výši 16.963.359,- Kč, prostředky na účtu postupně použil pro svoji potřebu, když je, buď v hotovosti, zejména sám, případně prostřednictvím JUDr. F. D., vybral z označeného účtu dne 29. 9. 1997 ve výši 25.000 USD, dne 17. 11. 1997 (prostřednictvím JUDr. F. D.) ve výši 20.000 USD, dne 19. 2. 1998 ve výši 20.000 USD, dne 3. 6. 1997 (zřejmě 1998) ve výši 10.000 USD a dne 1. 9. 1999 ve výši 10.000 USD, anebo je bezhotovostním převodem převedl na jiné bankovní účty, s nimiž byl opětovně oprávněn jako příjemce disponovat pouze on, a to dne 26. 8. 1997 částku 125.000 USD, dne 9. 12. 1997 částku 251.000 USD, dne 7. 12. 1998 částku 25.000 USD, dne 25. 7. 2000 částku 15.000 USD“.
Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §248 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti let. Odvolací soud podle §39a odst. 2 pím. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl též o náhradě škody.
Obviněný posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce Mgr. A. D. dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Nejprve soudu prvního stupně vytkl, že když krajské státní zastupitelství podalo obžalobu pro skutek posouzený jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nemohl ho soud prvního stupně překvalifikovat na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., aniž by před tím na tuto změnu obviněného upozornil. Pro rozdílnost těchto skutkových podstat byla i obhajoba obviněného pro každý z těchto trestných činů odlišná. Pokud soud prvního stupně obviněného na uvedenou změnu neupozornil, byl obviněný zkrácen na svém právu vyplývajícím z článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Na základě této vady shledal nesprávným i to, že soudy neuvěřily tvrzení obviněného ohledně nakládání s finančními prostředky, a rozvedl, že finanční prostředky v částce 899.778,43 USD použil pro účely zhodnocení finančních prostředků. Část prostředků byla vyplacena T., přesněji řečeno panu D. B. v celkové výši 390.000 USD tak, že do 10. 1. 1997 byla vyplacena částka 208.000 USD, 13. 1. 1997 částka 100.000 USD, 27. 3. 1997 prostřednictvím JUDr. F. D. 62.000 USD, 18. 11. 1997 prostřednictvím JUDr. F. D. 20.000 USD. Částka 420.000 USD byla zaplacena firmě B. (penále cca 170.000 USD ve dnech 18. 6. 1997, 26. 8. 1997 do 30. 9. 1997, odměna 251.000 dne 10. 12. 1997). Ostatní prostředky od pana Ľ. B. vynaložil na cesty pana JUDr. F. D. a K. R. do Š. a pana N. N. do V. Podle obviněného se jednalo řádově o tisíce USD. Z výše uvedených skutečností dovodil, že všechny svěřené prostředky použil v souladu se sjednaným účelem. Povinnost zaplatit tyto prostředky, vznikla v období mezi rokem 1996 a začátkem roku 1997. Jelikož byla dispozice s prostředky učiněna až od 26. 7. 1996, tedy o dva dny později, uplynulo 13 měsíců až ke dni 27. 8. 1997. Součet vybraných částek za toto období činil 567.000 USD a poplatky vyčíslil na 2.426,62 USD. Do tohoto součtu zahrnul i částku 125.000,- Kč, která byla použita v souladu s účelem memoranda na úhradu pokuty za nerealizaci kontraktu s firmou B. Shledal, že součet částek, se kterými by ve smyslu závěrů odvolacího soudu nakládal v souladu s memorandem, je matematicky rozdílný od výpočtu uvedeného v rozsudku. Jelikož obdržel částku 899.778,43 USD, součet vybraných částech od 26. 7. 1996 do 26. 8. 1997 je 567.000 USD a rozdíl, tzn. co zůstalo ke dni 27. 8. 1997, je částka 332.778,43 USD, když výpočet soudu druhého stupně činí 501.000 USD. I kdyby vrchní soud vycházel ze součtu částek za období od 24. 7. 1996 do 24. 8. 1997, pak by výsledek opět s rozsudkem nekorespondoval, jelikož obviněný obdržel částku 899.778,43 USD, součet vybraných částek je 442.000 USD a částka, která zůstala ke dni 26. 8. 1997 na účtu obviněného činila částku 457.778,43 USD. Obviněný zpochybnil i správnost závěru o určení dne a kurzu, podle kterého se má pro přepočet finančním prostředků z USD na CZK vycházet, protože se měl kurz stanovit ke dni převzetí částky, tj. 26. 7. 1996, kdy kurz činil 26,785,- Kč. Výše škody by se pak pohybovala v rozmezí od 8.848.473,23 Kč do 12.205.616,74 Kč.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 45/2007 ze dne 13. 12. 2007, i Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 6/2003 ze dne 18. 6. 2007, ve výroku o vině a ve výroku o trestu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují převážně proti hodnocení provedených důkazů a napadají soudem učiněná skutková zjištění (nesprávný výpočet výše způsobené škody v USD) a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které však uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu uvedenému v ustanovení §265b tr. ř. neodpovídají (porušení práva na obhajobu v důsledku změny právní kvalifikace skutku oproti obžalobě). Za jedinou námitku mající hmotněprávní charakter označil výhradu o nesprávnosti použití směnného kurzu USD x CZK platného ke dni 26. 8. 1997 při stanovení výše způsobené škody. Tu však neshledal opodstatněnou s ohledem na to, že skutek byl dokonán okamžikem, kdy obviněný byl povinen svěřené peníze vrátit, avšak neučinil tak a přisvojil si je. Podle skutku vymezeného odvolacím soudem se tak stalo ke dni 26. 8. 1997, kdy již platnost „M.“ vypršela a obv. E. započal poškozeným I. G., a. s. svěřené finanční prostředky ze svého bankovního účtu různými způsoby odčerpávat. K tomuto dni také vznikla poškozenému škoda, neboť uvedené finanční prostředky se nacházely mimo dosah jeho dispozice. Pro potřeby posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a tomu odpovídající právní kvalifikace skutku bylo třeba vyčíslit výši takto způsobené škody v CZK, což odvolací soud správně učinil podle kurzu Č. n. b. platnému ke dni, kdy škoda vznikla, tj. ke dni 26. 8. 1997.
Protože napadené rozhodnutí shledal správným, navrhl, aby dovolání obviněného J. A. E. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž obviněný své dovolání podložil, po obsahové stránce ve smyslu jeho zákonného vymezení naplněn.
Z dikce ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Pokud obviněný namítal, že byl zkrácen na svých právech tím, že mu nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě jeho obhajoby, jelikož v řízení před soudem byl skutek z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který v něm shledávala obžaloba, změněn na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl i nyní uznán vinným, pak touto námitkou brojí výlučně proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, nikoli proti právnímu posouzení skutku, a proto v této části svého dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec tohoto konstatování (v souvislosti s úvahami o neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry) uvést, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádná pochybení. Podle §225 odst. 2 tr. ř. povinnost upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace (§190 odst. 2 tr. ř.) se vztahuje toliko na případy, má-li být obviněný uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. O takový případ se však v projednávané trestní věci nejedná, neboť trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný viněn na základě podané obžaloby, a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným, mají stejnou trestní sazbu od 5 do 12 roků odnětí svobody. Lze tedy shrnout, že za situace, kdy soud prvního stupně až na základě skutkových zjištění, která z provedeného dokazování následně vyplynula, změnil právní kvalifikaci skutku oproti tomu, jak byl skutek kvalifikován v obžalobě, neporušil právo obviněného na přípravu obhajoby. Nejvyšší soud také podotýká, že k uvedené změně došlo v případě prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 52 T 6/2003, jenž byl odvolacím soudem následně zrušen (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 1 To 60/2004), a věc byla projednávána soudem prvního stupně znovu. Obviněný měl proto v rámci nového řízení před soudem prvního stupně dostatek možností svou obhajobu ve vztahu k jím namítané změně právní kvalifikace uplatnit.
V dalších částech zaměřil obviněný své námitky zejména k výši škody a ke způsobu jejího výpočtu, a v kontextu s ní namítl i nesprávnost použité právní kvalifikace. Hlediska rozhodná pro stanovení výše škody obviněný dovozoval od jiného okamžiku, než ze kterého vycházel soud druhého stupně, čímž zpochybnil i správnost závěru o tom, kdy byl čin, jímž byl uznán vinným, dokonán.
K této námitce, jež byla uplatněna relevantně s označeným dovolacím důvodem, považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné obecně zmínit, že dokonání je dáno objektivně – jakmile pachatel naplní všechny znaky trestného činu.
V případě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném v bodě spáchání trestného činu, jsou tyto znaky vymezeny tak, že se ho dopustí ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Uvedený trestný čin je proto dokonán, když si pachatel přisvojil svěřenou věc a způsobil škodu velkého rozsahu.
V daných souvislostech je také vhodné zmínit, že od dokonání trestného činu je třeba odlišovat ukončení trestné činnosti, které obsahuje navíc prvek subjektivní, který je spojen s představou pachatele, že se mu podařilo uskutečnit jeho cíl. V tomto smyslu je dokonání trestného činu předpokladem pro jeho ukončení (Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha : ASPI, a. s., 2007, str. 296).
Podle shora popsaných skutkových zjištění a na ně navazujících příslušných částí odůvodnění napadeného rozsudku bylo prokázáno, že obviněnému byly finanční prostředky v částce 1.350.000 DEM svěřeny společností I. G., a. s., zastoupenou Ľ. B. na základě smlouvy označené jako „M. o vyrozumění o investičních podmínkách“ (dále jen „m.“) uzavřené dne 24. 5. 1996. Podle obsahu tohoto m. bylo účelem svěření uvedených finančních prostředků jejich výrazné zhodnocení. Toto svěření bylo časově omezeno a bylo limitováno dobou jednoho roku pro investiční účely a jednoho měsíce na přípravu, tedy třinácti měsíci. Odvolací soud s ohledem na stav účtu, na který byly obviněnému uvedené prostředky odeslány, vycházel pro okamžik rozhodný pro stanovení doby od které mu byly svěřeny, ze dne, kdy obviněnému na jeho účet, u A. B. AG ve V. v R. došly, což bylo dne 24. 7. 1996. Uvedená lhůta, kdy obviněný mohl s prostředky uvedeným způsobem nakládat, uplynula ke dni 24. 8. 1997 (viz str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Podle skutkových zjištění však odvolací soud tuto dobu o dva dny ve prospěch obviněného posunul a stanovil z hlediska spáchání činu dobu o dva dny pozdější. Stanovil tak, že obviněný ke dni 26. 8. 1997, kdy se na uvedeném účtu nacházely prostředky ve výši 501.000 USD, tyto poškozenému uvedeného ani později nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 16.963.359,- Kč.
Z takto prokázaných skutkových zjištění plyne, že podle odvolacího soudu byl uvedený trestný čin dokonán právě ke dni 26. 8. 1997, neboť v tento den obviněný s finančními prostředky, které měl svěřeny pouze do dne 24. 8. 1997, naložil v rozporu s účelem jejich svěření. V daném případě je podle obsahu sjednaného memoranda, v němž byl účel svěření specifikován velmi obecně, nutno shledávat účel tohoto svěření z toho, že je měl výrazně zhodnotit, ale současně i z toho, že je měl svěřeny na konkrétně stanovenou dobu. Otázka, jak obviněný s uvedenými prostředky po dobu jejich svěření hospodařil, nebyla obviněnému k tíži jakkoli kladena, a to i přesto, že v čl. 10 memoranda bylo vymezeno právo obviněného vrátit investici klientovi v případě, že bude mít pocit, že nebude schopen dosáhnout požadovaného příjmu. Z naznačených skutečností je vhodné poukázat i na to, že obviněný v průběhu doby, kdy byl oprávněn s penězi disponovat, ale ani po uplynutí této doby, poškozenému nikterak nevyúčtoval, jakým způsobem a k jakým účelům finance použil, přestože k tomu byl podle čl. 4 memoranda povinen.
K výhradám obviněného v dovolání vyjádřenými jím provedenými výpočty, Nejvyšší soud poznamenává, že neschopnost obviněného svěřené finanční prostředky jakkoli zhodnotit, a nakonec i jejich vzniklá ztráta, nebyla podle skutkových zjištění tím, co by bylo považováno za jednání v rozporu s uvedeným svěřením předmětných finančních prostředků, a to i přesto, že je zjevné, že obviněný po dobu, kdy měl uvedené finanční prostředky svěřeny, tyto nikterak nezhodnotil, ale naopak, se jejich hodnota snížila.
Za trestné bylo posouzeno jen to jednání, které je vyjádřeno ve skutkových zjištěních až skončením doby, na níž měl obviněný uvedené prostředky svěřeny, které poškozenému v uvedeném termínu to je ke dni 24. 8. 1997, resp. 26. 8. 1997, jak shledal odvolací soud, nevrátil. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že rozhodující částku, kterou v daných souvislostech označil za způsobenou škodu, považoval částku, která se ke dni 26. 8. 1997 na uvedeném učtu ve výši 501.000 USD nacházela.
Všechny tyto okolnosti, jak byly skutkově prokázány, svědčí pro závěr o tom, že čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, byl dokonán dnem 26. 8. 1997, neboť ve vztahu k tomuto datu byly naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. S tímto datem je též spojen vznik škody, pro níž byl určující stav na uvedeném účtu ve výši 501.000 USD, který byl podkladem pro její výpočet v českých korunách. Pro jeho stanovení byl podle tehdy platné judikatury kurs, za který se příslušná cizí měna oprávněným subjektem v době spáchání trestného činu prodávala, tedy např. nikoli kurs, za který cizí měnu nakupovala (viz. rozhodnutí č. 18/1993 Sb. rozh. tr.). Pro přepočet byl rozhodný kurs, který byl ke konkrétnímu dni stanoven Č. n. b., což je postup, který odvolací soud ve svých výpočtech dodržel, neboť, jak je z obsahu spisu patrno, uvedený přepočet stanovil na základě kursu devizového trhu Č. n. b. (viz č.l. 1993 spisu) ke dni 26. 8. 1997, který tehdy činil za 1 USD 33,859 Kč.
Pro úplnost je též nutné dodat, že pokud jde o dispozice s penězi, které se po dni 26. 8. 1997 na předmětném účtu nacházely, a jež podle skutku, jak jej popsal odvolací soud, obviněný použil pro svoji potřebu [„tyto buď v hotovosti, zejména sám, případně prostřednictvím JUDr. F. D., vybral z označeného účtu dne 29. 9. 1997 ve výši 25.000 USD, dne 17. 11. 1997 (prostřednictvím JUDr. F. D.) ve výši 20.000 USD, dne 19. 2. 1998 ve výši 20.000 USD, dne 3. 6. 1997 (zřejmě 1998) ve výši 10.000 USD a dne 1. 9. 1999 ve výši 10.000 USD, anebo je bezhotovostním převodem převedl na jiné bankovní účty, s nimiž byl opětovně oprávněn jako příjemce disponovat pouze on, a to dne 26. 8. 1997 částku 125.000 USD, dne 9. 12. 1997 částku 251.000 USD, dne 7. 12. 1998 částku 25.000 USD, dne 25. 7. 2000 částku 15.000 USD“], obviněný tím již jen realizoval zamýšlený cíl, a tak těmito transakcemi svou trestnou činnost ukončoval.
S ohledem na rozvedené okolnosti a právní úvahy Nejvyšší soud shledal, že Vrchní soud v Olomouci na podkladě skutkových zjištění, která sám [poté, co podle §253 odst. 3 písm. a) tr. ř. provedl znovu podstatné důkazy ] nově vymezil, a jimiž je dovolací soud vázán, trestné jednání obviněnému kladené za vinu správně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud tyto své závěry podložil úvahami, které mají oporu jak v provedených důkazech, tak i v zákonné úpravě a byly vyjádřeny v souladu s platnými hmotněprávními normami.
Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci podaného dovolání namítal obdobné výhrady, jimiž podložil i svůj řádný opravný prostředek, na něž v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě reagoval soud druhého stupně, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil, na příslušné části napadeného rozhodnutí pro stručnost jen odkazuje.
S ohledem na to, že nyní dovolací námitky jsou jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby a Nejvyšší soud napadené rozhodnutí shledal ve vztahu k vytýkané právní kvalifikaci správným, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2008
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová