ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.718.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 718/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2008 o dovolání obviněné D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 9 To 74/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn.
3 T 3/2005, byla obviněná D. K. uznána vinnou, že:
I. společně s P. D.
v období od ledna 2002 do června 2002 na pobočce Č. s., a. s., v T., jako obchodní zástupci společnosti C. M., s. r. o., nabízeli a zprostředkovali jednotlivým klientům poskytnutí účelových úvěrů SPOROSERVIS od Č. s., a. s., k čemuž vyhotovili a předkládali nepravdivá potvrzení o výši příjmů klientů a padělané faktury za provedené práce, ačkoli věděli, že klienti nemají dostatečné příjmy a požadují toliko hotovostní úvěr, přičemž peníze byly Č. s. vyplaceny na účet společnosti C. M., s. r. o., a odtud na účty P. D., s dispozičním právem D. K.,
tohoto jednání se dopouštěli v bodech 1. – 19. (v rozsudku blíže konkretizovaných),
III. společně s P. D.
za vzájemné součinnosti v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky dne 20. 3. 2002 požádala obž. D. K. o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření u Stavební spořitelny W. ve výši 300.000,- Kč za účelem modernizace bytu, přiložila smyšlené rozpočtové náklady na rekonstrukci bytu na částku 332.000,- Kč, padělané potvrzení o svém příjmu opatřené razítkem firmy S. a padělané potvrzení o výši příjmu ručitele P. D. opatřené razítkem firmy Ing. J. CH. – S. M., které společně obstarali, na základě čehož s ní byla dne 10. 4. 2002 uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě a na základě dalších padělaných listin – předložené faktury, smlouvy o dílo na stavební práce a materiál firmy S. s. r. o., ze dne 11. 4. 2002 na částku 300.000,- Kč, byly finanční prostředky v celé výši převedeny na účet P. D. vedený u U. b. a. s., přičemž úvěr je řádně splácen,
IV. společně s P. D.
po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu získat finanční prostředky pro vlastní potřebu, předstírali podání žádosti o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření za osoby, jejichž jménem vystupovali, zneužili k tomuto účelu jejich osobní údaje, a při jednání se stavebními spořitelnami W., s. s. a. s., a R. s. s. a. s., padělali a poté předkládali padělané doklady, zejména žádosti o uzavření smlouvy, opatřené padělanými podpisy těchto osob, zfalšovaná potvrzení o jejich příjmu a zfalšované faktury o provedení prací, a falešnými podpisy opatřené smlouvy a prohlášení, aby tak dosáhli výplaty požadovaných úvěrů, přičemž finanční prostředky, které spořitelny na základě jejich jednání poskytly, čerpali na vlastní, k tomu účelu zřízené bankovní účty, dále s nimi disponovali a poskytnuté úvěry řádně nespláceli,
uvedeného jednání se dopouštěli v bodech 1. – 11. (v rozsudku blíže konkretizovaných),
VII. společně s P. D.
po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti od počátku roku 2002 nabízeli
a zajišťovali zprostředkování překlenovacích úvěrů ze stavebního spoření W., s. s. a. s., a R. s. s. a. s., ač nebyli jejich obchodními zástupci a k jednotlivým žádostem klientů o úvěr obstarávali a přikládali nepravdivé a padělané smlouvy o dílo, faktury za provedené práce, potvrzení o výši příjmů žadatelů a ručitelů, přestože si byli vědomi toho, že v případě pravdivých informací by takové úvěry nebyly poskytnuty zejména z důvodu insolvence jednotlivých žadatelů, na základě čehož stavební spořitelny žádosti schválily a poskytly plnění na různé bankovní účty založené obžalovanými nebo dalšími osobami na základě požadavků obžalovaných, přičemž tak obžalovaní zprostředkovali a dílem pro jednotlivé žadatele a dílem pro vlastní potřebu čerpali finanční prostředky u následujících překlenovacích úvěrů,
uvedeného jednání se dopouštěli v bodech 1. – 32. (v rozsudku blíže konkretizovaných).
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval v bodech I./ 1, 2, 4, 5, 9, 11, 13, 17, 18 jako devět trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.; v bodech I./ 3, 6, 7, 8, 10, 12, 14, 15, 16, 19 jako deset trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.; v bodě III./ jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.; v bodě IV./ 1, 2 jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.; v bodě IV./ 3 – 9 jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.; v bodě IV./ 10, 11 jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.; v bodě VII./ 1, 3, 5, 8, 12, 15, 16, 17, 19, 28, 29, 30, 31, 32 jako čtrnáct trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.; a v bodě VII./ 2, 4, 6, 7, 9, 10, 11, 13, 14, 18, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27 jako osmnáct trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za trestné činy uvedené pod body I., III., IV./ 1 – 2 a VII./ 1 – 19 a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. soud obviněné uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 1 T 991/2001, jakož i všechna ostatní rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem k jeho zrušení pozbyla podkladu. Za jednání pod body IV./ 3 – 9 a VII./ 20 – 32 jí uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí dále uložil za použití §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti zprostředkování finančních služeb na dobu pěti let.
Tímto rozsudkem soud rovněž uznal vinným a uložil trest spoluobviněnému P. D. Naproti tomu obviněnou D. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, jimiž měla spáchat dílčí útoky pokračujících trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Stejně tak zprostil obžaloby další dva spoluobviněné F. Š. a P. D. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. odkázal všechny poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění D. K. a P. D. odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 9 To 74/2007, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněné D. K. v celém výroku o uložení úhrnného trestu a ohledně P. D. v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že D. K. za trestné činy pod body IV./ 3 – 9 a VII./ 20 – 32 uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. současně obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti zprostředkování finančních služeb na dobu pěti roků. Tímto rozsudkem uložil nově trest také obviněnému P. D. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změny.
Obviněná D. K. s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. H. podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K bodu I./ 1. – 19. napadeného rozsudku dovolatelka uvedla, že podstatou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je skutečnost, že se váže k úmyslným trestným činům, jejichž podoba musí být v základních rysech ve skutkové složce známa i účastníkovi, jednání účastníka je totiž také jednáním úmyslným. Proto i u účastníka musí být mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že o úmyslu přímého pachatele věděl. V této souvislosti vyjádřila pochybnost o tom, zda některému z pachatelů trestné činnosti byl vůbec prokázán úmysl způsobit kvalifikovanou výši škody.
Obviněná dále poukazovala na to, že ve skutkové větě chybí popis jednání, ze kterého by vyplývala její vědomost o tom, že žadatelé o úvěr nehodlají půjčky splatit. Její úmysl pomoci způsobit žadatelům o úvěr škodu nikoliv malou nelze ze skutkové věty vyvodit. Úmysl nelze dovodit ani z prokázání objektivní nemožnosti nebo nereálnosti splacení úvěru žadateli.
Další úvahy obviněné směřovaly k výši způsobené škody. Podle ní lze za škodu považovat pouze částky úvěru po splatnosti, pokud nedošlo k „sesplatnění“ celého úvěru. Soudy nižších stupňů takto nepostupovaly a spokojily se s údaji bank a porušily tak §89 odst. 11 tr. zák. Soudy se také nijak nevypořádaly s faktem, že žadatelé o úvěr museli před získáním překlenovacího úvěru poskytnout bance finanční prostředky a teprve potom jim banka vyplatila určitou částku. Pokud např. žádali úvěr, složili akontaci 100.000,-- Kč a banka jim vyplatila 300.000,-- Kč, pak ze svého zaplatili pouze 200.000,-- Kč. K získání skutečné škody podle §89 odst. 11 tr. zák. je od částky 200.000,-- Kč nutné odečíst zaplacené splátky.
V závěru této části podání dovolatelka uvedla, že účastenství se nelze dopustit „ve spolupachatelství“ ve smyslu §9 tr. zák. Pokud je ve skutkové větě nalézacího soudu uvedeno, že pomoc měla poskytnout s dalším spoluobviněným bez toho, aby byla konkretizována její role, je takovýto závěr soudu v rozporu se zákonem.
K bodu IV./ 1. – 11. obviněná uvedla, že žádný ze skutků nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nebylo totiž vůbec prokázáno, že již v době uzavření smlouvy jednala klamavě, v úmyslu peníze nevrátit, uvést banku v omyl a obohatit se. Pokud soud přijal závěr o tom, že trestný čin byl spáchán, nevypořádal se s okolnostmi, které svědčí ve prospěch obviněné, totiž tím, že úvěr byl zajištěn takovou hodnotou, která by výrazně škodu zmírnila.
Dále dovolatelka rozvinula úvahu, že soudy její jednání posoudily jako pachatelství trestného činu podle §9 tr. zák., ač se na jednání podílela maximálně jako účastník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toto posouzení mělo vliv na hodnocení skutku jako pokračujícího trestného činu se všemi právními důsledky, které z toho plynou. Nadto uvedla, že jednotlivé dílčí útoky byly přerušovány skutky, kde figuruje jako účastník, a tedy uvedený pokračující trestný čin byl posouzen izolovaně.
Ohledně jednání pod body VII./ 1. – 32. obviněná odkázala na stejné argumenty jako u skutků pod bodem I. a konstatovala, že se soudy vůbec nezabývaly hodnocením, zda uvedení nepravdivých údajů bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Soudy adekvátně neposoudily materiální stránku trestného činu, nehodnotily, zda jde vůbec o trestný čin, případně zda ve věci nelze postupovat podle §24 tr. zák.
V závěru svého podání dovolatelka uvedla, že s výjimkou skutků pod body IV./ 4., IV./ 5., VII./ 13. a VII./ 26. je na místě její zproštění obžaloby, neboť ze skutkových zjištění, které učinily oba soudy, nelze učinit závěr, že by se dopustila předmětných trestných činů. Zdůraznila, že žadatelům pouze vysvětlovala princip, jak fungují úvěry u stavebních spořitelen. Bez bližšího odůvodnění také namítla, že trest není v souladu s §35, §37a a §38 tr. zák.
Vzhledem k uvedenému obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadaný rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupce”) a uvedl, že z hlediska formálního obviněná podala dovolání opřené o zákonem přípustný důvod, z hlediska obsahového v části dovolání argumentovala v rámci pole působnosti §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části však dovolání směřuje proti skutkovým závěrům soudů prvního i druhé stupně.
Ke skutkům pod bodem I./ 1. – 19. státní zástupce uvedl, že ve světle zachyceného skutku se námitky obviněné jeví jako neopodstatněné. Zdůraznil, že vlastní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu neobsahuje uvedení jiného v omyl, oproti skutkové podstatě generální (§250 tr. zák.), ale uvedení nepravdivých údajů při uzavírání úvěrové smlouvy. Bez širších úvah je tak zřejmé, že tento znak objektivní i subjektivní stránky je zachycen v rozsudku právě v předložení listin, obsahujících vymyšlené (falsifikované) údaje, jako podkladu k úvěrové smlouvě. Argumentaci o „vědomí o finanční situaci dlužníků“ považoval za mylnou.
Nesprávné jsou podle státního zástupce i úvahy dovolatelky ohledně nutnosti úmyslného zavinění k tzv. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pokud se na účastníka podle §10 odst. 2 tr. zák. uplatňují pravidla stejná jako na pachatele trestného činu, pak i při naplnění zákonných znaků §250b odst. 3 tr. zák. postačí nedbalostní zavinění ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. Jinými slovy, u pomocníka stačí, aby poskytnutá pomoc byla vůbec způsobilá k tomu, aby došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje, byť by nevěděl, zda pachatel k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přistoupí. I toto zavinění lze ze skutkové věty rozsudku dovodit, neboť obviněná nepochybně znala obsah listin a věděla, jaký úvěr lze na jejich základě žádat. Zcela nepochybně věděla o fakturační částce, a lze dovodit, že přesně znala budoucí výši poskytnutých úvěrů. Její námitky tedy nepředstavují správné právní závěry, týkající se zavinění.
Státní zástupce dovolatelce nepřisvědčil ani v dalším argumentu, který se týkal výše způsobené škody. V případě těchto skutků totiž nebyla vyplácena žadatelem žádná akontace. Soud naprosto správně posoudil výši způsobené škody jako rovnu výši vyplacené jistiny úvěru, neboť případné splátky úvěru lze posuzovat jen jako náhradu činem způsobené škody (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).
Za opodstatněnou státní zástupce nepovažoval ani námitku týkající se absence konkretizace role obviněné v trestné činnosti. Pokud soud zachytil její trestnou činnost jako společnou, bez přesné konkretizace, zda tu či onu dílčí část jednání učinila jmenovitě ona či spoluobviněný P. D., pak respektoval požadavky na popis skutku podle §120 odst. 3 tr. ř. Odporovalo by racionálnímu uvažování, pokud by právní posouzení takto formulovaného skutku jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu představovalo nesprávné právní posouzení skutku.
Nad rámec rozsahu a důvodů podaného dovolání státní zástupce uvedl, že oba soudy nerespektovaly §3 odst. 1 tr. zák. a jednání obou obviněných nesprávně právně kvalifikovaly v jejich prospěch. Z rozhodnutí jako celku se totiž podává, že to byli obvinění, kdo pro hlavní pachatele vytvořili celý rámec skutkového děje, tedy že oni určili, jak budou peníze získány, z tohoto měli finanční prospěch, a hlavní pachatelé fakticky vědomě vykonávali jejich pokyny. Posouzení jednání obviněných jako pomoci k trestnému činu je abstrakcí, odhlížející od významného faktu, že (obvinění) zjevně jednali s cílem mít z tohoto jednání zisk. Nabízí se tak otázka, zda oba soudy neměly jejich jednání posoudit jako jednání tzv. nepřímých pachatelů, neboť teorie připouští nepřímé pachatelství i v situaci, dopouští-li se tzv. „živý nástroj“ trestného činu.
Ke skutkům pod bodem IV./ 1. – 11. státní zástupce uvedl, že není třeba, aby v případě tzv. předstírání jednání jiného byl zkoumán úmysl se obohatit a úmysl prostředky nevrátit. Tato skutečnost by byla relevantní, pokud by kontrahenti byli navzájem známi, což v uvedeném případě nebylo. Již ta skutečnost, že obviněná jednala jménem jiného bez jeho svolení a vědomí, že skrývala své jednání za jiného, a získala tím prokazatelně finanční prostředky, představuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Poškozené banky byly obviněnou uvedeny v omyl o subjektu smlouvy, jeho pravé a svobodné vůli, a současně o účelu smlouvy – pokrýt náklady stavební činnosti. Na základě tohoto omylu došlo z jejich strany k realizaci smluv a výplatě peněz. Jaký byl záměr obviněné s tak získanými prostředky naložit, není pro posouzení viny směrodatné; skutečnost, zda úvěry byly či nebyly uhrazeny, může mít vliv toliko na výměru trestu a do skutkové věty rozsudku ji není nutné promítat.
Ani námitky, vznesené obviněnou k tzv. jednotě skutku ve smyslu hmotně právním, státní zástupce nepovažoval za přesvědčivé. Jde-li o pokračující trestný čin podle §89 odst. 3 tr. zák., v dílčích útocích, tak jak jsou vymezeny ve skutkové větě bodu IV. rozsudku, pak narušení jeho jednoty by bylo možné pouze delším časovým odstupem jednotlivých dílčích útoků. Taková skutečnost však zřejmá není. Narušení jednoty skutku účastenstvím na jiném trestném činu není možné; naopak si lze představit i situaci, kdy pachatel jakoby „vedle sebe“ páchá více odlišných pokračujících trestných činů, případně se různé trestné činnosti dopouští jako pachatel (spolupachatel) a současně (ve smyslu časovém) jako účastník.
Státní zástupce dále konstatoval, že napadený výrok nalézacího soudu vykazuje vady obviněnou v dovolání nezmíněné. První se dotýká tzv. jednoty skutku, druhá pak právního posouzení výše způsobené škody. Jak vyplývá z rozsudků obou soudů, skutek vymezený pod bodem IV. byl postupně rozdělen na tři samostatné pokračující trestné činy podvodu podle §250 tr. zák. Důvodem „rozdělení“ na tři trestné činy (1. – 2., 3. – 9., 10.-11.), jak uvádí nalézací soud (str. 46), byla ta skutečnost, že vůči obviněné byl dne 18. 11. 2002 vyhlášen rozsudek pro jiný trestný čin [zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.] a dne 4. 12. 2003 jí bylo sděleno obvinění pro předchozí část jednání (pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. – bod IV./ 4. rozsudku). Závěry soudu prvního stupně nepovažoval za správné. Odkázal přitom na ustanovení §12 odst. 11 tr. zák., z něhož plyne, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Na jiné trestné činy nemá sdělení obvinění žádný účinek. Stejně tak nemá žádný hmotně právní účinek na jednotu skutku vynesení odsuzujícího rozsudku.
Nalézací soud měl podle státního zástupce jednání obviněné pod body IV./ 1. – 11. kvalifikovat zásadně jako dva skutky a dva trestné činy podvodu (IV./ 1. – 9., IV./ 10. – 11.), neboť trestná činnost časově přesáhla okamžik vynesení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 1 T 991/2001, a současně byla „přetržena“ sdělením obvinění dne 4. 12. 2003.
Podle státního zástupce je akceptovatelná i argumentace obviněné, že soud měl za škodu způsobenou trestným činem považovat skutečně tu částku, o kterou se zmenšil majetek poškozeného (viz rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. trest.). Tedy, byla-li nástrojem útoku na majetek poškozeného úvěrová smlouva, pak škodu představuje celková výše překlenovacího (jiného) úvěru, snížená o akontaci tohoto úvěru, pokud akontace byla uhrazena před poskytnutím úvěru (obdobně rozhodnutí č. 6/2003 Sb. rozh. trest.). U všech dílčích útoků pod bodem IV. rozsudku vyplývá, že se tak stalo, jmenovitě šlo o částky v přibližné výši 30% celkového překlenovacího úvěru.
Přes přijetí této námitky však státní zástupce konstatoval, že pochybení soudu nemělo na věc výrazný vliv. Z hlediska viny totiž i při snížení celkové výše činem způsobené škody zůstane naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle
§250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (IV./ 3. – 9.) a ani již uložený úhrnný trest tři léta (při dolní hranici zákonné trestní sazby) se nejeví jako neadekvátní, spíše je mírný.
U skutků pod bodem VII./1. – 32. státní zástupce odkázal na argumentaci použitou v bodech předchozích, včetně úvah o způsobené škodě a dopadu těchto úvah na posouzení viny a trestu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné, neboť napadá rozsudek, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.),
a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka uplatnila důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Vzhledem k uvedeným teoretickým východiskům je třeba uvést, že obviněná většinu dovolacích námitek uplatnila relevantně. Jedná se zejména o výhrady, že skutky uvedené ve výroku o vině nejsou těmi trestnými činy, jimiž byla uznána vinnou, protože u ní nebyla naplněna subjektivní stránka jednání a nebyl dán ani zákonem požadovaný materiální znak, že se nejedná o spolupachatelství na trestném činu, ale pouze o účastenství na něm, že soud nehodnotil spoluzavinění poškozených, příp. nesprávně určil výši způsobené škody. Nejvyšší soud se těmito výhradami obviněné zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že dovolací soud se v převážné většině argumentů takřka bezezbytku ztotožnil s obsahem písemného vyjádření státního zástupce. Jelikož podle §265i ods. 2 tr. ř. platí, že v usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí, mohl by dokonce přicházet v úvahu pouhý odkaz na toto výstižné vyjádření. Přes toto konstatování je Nejvyšší soud přesvědčen, že některé významné skutečnosti je přece jen zapotřebí v odůvodnění tohoto usnesení zdůraznit.
Uplatnila-li dovolatelka ve svém podání v první řadě výhrady k soudy použité právní kvalifikaci, je nutné nejprve vymezit jejich formální zákonné znaky. Tak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se pak dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li činem škodu nikoliv malou.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. naopak spočívá v tom, že pachatel uvede buď nepravdivé údaje (údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy) nebo hrubě zkreslené údaje (mylné, neúplné informace o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy) nebo podstatné údaje zamlčí (neuvede pro sjednávání úvěrové smlouvy zásadní a rozhodující údaje).
Po subjektivní stránce se u obou trestných činů vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem
v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tak tomu bude. Trestný podle §250b tr. zák. bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C.H.BECK, 2004).
K námitkám obviněné týkajícím se skutků I./ 1. – 19., VII./ 1. – 32.:
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu (I./ 1. – 19.), které spočívají v tom, že „v období od ledna 2002 do června 2002 na pobočce Č. s., a. s., … , nabízeli a zprostředkovali jednotlivým klientům poskytnutí účelových úvěrů SPOROSERVIS od Č. s., a. s., k čemuž vyhotovili a předkládali nepravdivá potvrzení o výši příjmů klientů a padělané faktury za provedené práce, ačkoli věděli, že klienti nemají dostatečné příjmy a požadují toliko hotovostní úvěr, přičemž peníze byly Č. s. vyplaceny na účet společnosti C. M., s. r. o., a odtud na účty P. D., s dispozičním právem D. K., …“. Dále v bodě VII./ 1. – 32. „… po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti od počátku roku 2002 nabízeli a zajišťovali zprostředkování překlenovacích úvěrů ze stavebního spoření W. …, ač nebyli jejich obchodními zástupci a k jednotlivým žádostem klientů o úvěr obstarávali a přikládali nepravdivé a padělané smlouvy o dílo, faktury za provedené práce, potvrzení o výši příjmů žadatelů a ručitelů, přestože si byli vědomi toho, že v případě pravdivých informací by takové úvěry nebyly poskytnuty zejména z důvodu insolvence jednotlivých žadatelů, na základě čehož stavební spořitelny žádosti schválili a poskytly plnění na různé bankovní účty založené obžalovanými nebo dalšími osobami na základě požadavků obžalovaných, přičemž tak obžalovaní zprostředkovali a dílem pro jednotlivé žadatele a dílem pro vlastní potřebu čerpali finanční prostředky u následujících překlenovacích úvěrů …“.
Z takto popsaných skutkových vět je zcela evidentní, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Úmyslně totiž společně s P. D. vyhotovovala podvodné faktury a nepravdivě vyplňovala potvrzení o příjmu zaměstnance, přičemž tyto nepravdivé dokumenty pak byly předkládány pracovnicím Č. s., resp. pojišťovny W. a R. Pojišťovny na základě těchto podkladů uzavřely s jednotlivými klienty smlouvu o úvěru (resp. překlenovacím úvěru ze stavebního spoření) a poté, co byl žadatelům úvěr poskytnut, byla z něho určitá finanční částka poukazována na účet obviněných. Je zřejmé, že oba obvinění zcela vědomě a účelově využívali insolventní a nemajetné osoby, které by za běžných okolností úvěr vzhledem ke svým majetkovým a osobním poměrům nemohly získat. Právě proto vyhotovovali falsifikáty faktur na provedené stavební práce a předkládali nepravdivě vyplněná daňová přiznání. Účelovost takového jednání je navíc patrná z toho, že poté, co byl úvěr žadatelům poskytnut, ponechávali si část peněz pro vlastní potřebu. Jak správně poznamenal státní zástupce – vědomost obviněné o tom, zda žadatelé hodlají nebo nehodlají úvěr splácet, v tomto případě nehraje žádnou roli. K dokonání trestného činu úvěrového podvodu totiž došlo předložením nepravdivých dokumentů při sjednávání úvěrové smlouvy.
Jednání obviněných soudy obou stupňů právně posoudily jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.; takové kvalifikaci nelze ničeho vytknout. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí č. 6/2001 Sb. rozh. trest., podle něhož „pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé doklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, kdy jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stádia pokusu nebo dokonaného trestného činu“. Právě na takovou situaci totiž dopadají skutková zjištění v projednávané věci. Oba obvinění pouze připravovali potřebné podklady k uzavření úvěrové smlouvy, tyto smlouvy pak uzavírali s pojišťovnami samotní žadatelé o úvěr, i když fakticky úvěry zprostředkovávali právě obvinění. K dokonání trestného činu úvěrového podvodu došlo, proto je třeba vyvodit trestněprávní odpovědnost také z jednání obviněných jakožto pomocníků k trestné činnosti.
Co se týká námitek dovolatelky zpochybňujících správné posouzení výše způsobené škody, i tu lze souhlasit s názorem státního zástupce prezentovaným v jeho vyjádření. Z obecného hlediska je podvod ve smyslu §250 tr. zák. dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž tato skutečnost má význam i pro stanovení výše škody. Způsobenou škodou je tak celá skutečně vylákaná peněžní částka, bez ohledu na to, že obviněný některým poškozeným vylákané peníze, resp. jejich část vrátí. Takové jednání obviněného je jen pokusem o náhradu nebo částečnou náhradu škody a má význam pouze z hlediska §3 odst. 2, 4 tr. zák., příp. §33 písm. h) tr. zák., a při rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. (srov. obdobně rozhodnutí č. 2/1963 Sb. rozh. trest.). V případě těchto skutků navíc nebyla žadateli uhrazena žádná akontace. Soud proto naprosto správně posoudil výši způsobené škody jako rovnu výši vyplacené jistiny úvěru.
K námitkám obviněné týkajícím se skutku IV./ 1. – 11.:
Tohoto jednání se obviněná společně s P. D. měla dopustit tak, že „po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu získat finanční prostředky pro vlastní potřebu, předstírali podání žádosti o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření za osoby, jejichž jménem vystupovali, zneužili k tomuto účelu jejich osobní údaje, a při jednání se stavebními spořitelnami …, padělali a poté předkládali padělané doklady, zejména žádosti o uzavření smlouvy, opatřené padělanými podpisy těchto osob, zfalšovaná potvrzení o jejich příjmu a zfalšované faktury o provedení prací, a falešnými podpisy opatřené smlouvy a prohlášení, aby tak dosáhli výplaty požadovaných úvěrů, přičemž finanční prostředky, které spořitelny na základě jejich jednání poskytly, čerpali na vlastní, k tomu účelu zřízené bankovní účty, dále s nimi disponovali a poskytnuté úvěry řádně nespláceli, …“. Již z takto formulované skutkové věty jasně vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a také podle odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Shodně se státním zástupcem je nutné označit všechny námitky dovolatelky týkající se tohoto bodu za iracionální. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že oba obvinění uváděli stavební spořitelny v omyl tím, že zneužili osobní údaje získané od osob, jejichž jménem vystupovali, bez jejich vědomí a souhlasu sjednávali úvěrové smlouvy, a k tomuto účelu předkládali padělané doklady; to vše s cílem dosáhnout vyplacení úvěrů pro svoji potřebu.
Pokud obviněná ve svém dovolání tvrdila, že nebylo jí prokázáno, že jednala klamavě, v úmyslu peníze nevrátit, uvést banku v omyl a obohatit se, pak jsou taková tvrzení v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolatelka uváděla spořitelny v omyl tím, že předstírala podání žádosti o úvěr jménem jiné osoby a zároveň k těmto žádostem dokládala falsifikáty faktur a potvrzení o příjmech. To, že její jednání bylo s to ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, dokládá také skutečnost, že část překlenovacích úvěrů byla bankou vyplacena. Ve zbytku pak k dokonání trestného činu nedošlo, protože spořitelna kvůli nesrovnalostem v dokumentaci úvěr neposkytla.
Jestliže se obviněná v tomto případě domáhala právní kvalifikace skutku jako účastenství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pak je taková úvaha naprosto nepřípadná. Při této trestné činnosti totiž žádné jiné osoby nefigurovaly, žádosti o překlenovací úvěry podávali obvinění jakožto pachatelé trestné činnosti,
a pouze fingovali podání žádosti jménem jiných osob.
Pokud jde o výši způsobené škody Nejvyšší soud (opět ve shodě se státním zástupcem) shledal, že se soud prvého stupně dopustil pochybení, když ve skutkové větě nezapočítal do výše způsobené škody uhrazené akontace (ačkoliv se o nich zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí na stranách 46 – 56). Škodu by měla představovat celková výše překlenovacího (jiného) úvěru snížená o akontaci tohoto úvěru, pokud akontace byla uhrazena před poskytnutím úvěru. U všech dílčích útoků pod bodem IV. rozsudku vyplývá, že se tak stalo, jmenovitě šlo o částky v přibližné výši 30% celkového překlenovacího úvěru. Přesto však toto pochybení nemá na právní kvalifikaci žádný vliv, protože výše způsobené škody i po odečtení částek za akontace naplňuje stále kvalifikační znak skutkové podstaty značná škoda.
Stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost, posuzovaný z hledisek kritérií vymezených v ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., není rozhodně zanedbatelný a evidentně překračuje stupeň nepatrný. Soudy obou stupňů správně přihlédly především k celkovému rozsahu trestné činnosti obviněné a délce doby, po kterou ji páchala, ke způsobu jejího provedení, k výši způsobené škody, stranou však neponechaly ani hodnocení osoby obviněné. Jejich závěr o naplnění rovněž zákonem požadovaného materiálního znaku u všech trestných činů, jimiž obviněná byla uznána vinnou, je rovněž třeba považovat za správný.
Pokud státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že napadený výrok nalézacího soudu vykazuje rovněž vady obviněnou v dovolání nezmíněné (první se dotýkala tzv. jednoty skutku, druhá právního posouzení výše způsobené škody, třetí otázky pokračování v trestné činnosti), pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud se jimi blíže nezabýval, jakkoliv argumentace státního zástupce nepostrádá racionality. Dovolací soud je totiž při svém rozhodování zásadně vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. §265f odst. 1, 2 a §265i odst. 3 tr. ř.).
Stejně tak se Nejvyšší soud nezabýval námitkou obviněné, že „trest není v souladu s §35, §37a a §38 tr. zák.“. Obviněná nejenže blíže neodůvodnila, co touto výhradou konkrétně myslí, především však taková námitka není pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřaditelná.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a