ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.903.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 903/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 To 81/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 171/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 7 T 171/2007, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným J. K. tak, že dne 9. 7. 2007 kolem 04.50 hod. v P., P., se J. K., zatímco obviněný J. J. hlídal, vloupal do osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Vectra Combi, jehož majitelem je J. Ch., a odcizil z něj autorádio zn. X-ZOUND MP3-X6 v hodnotě 5.382,- Kč a paměťovou kartu zn. Kingston v hodnotě 790,- Kč, přičemž odcizené věci byly u obviněných posléze zajištěny, a tohoto činu se dopustil přesto, že byl mj. pro trestný čin krádeže odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 2 T 182/2005, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2006.
Za tento trestný čin byl obviněný J. J. podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K. a o náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. J. odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 To 81/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. J. prostřednictvím obhájce JUDr. Z. F. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil správnost řízení před soudem prvního stupně a ztotožnil se s rozhodnutím tohoto soudu, aniž by pečlivě zkoumal důvody podrobně uvedené v řádném opravném prostředku ve vztahu k nepřítomnosti při hlavním líčení konaném dne 7. 8. 2007. Podle obviněného postupoval soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř., neboť nemohl věc spolehlivě rozhodnout jen na základě výpovědi spoluobžalovaného a závěrů vyplývajících z přípravného řízení. Pro svou neúčast u hlavního líčení se tak obviněný nemohl řádně obhajovat. V případě, že by došlo ke konfrontaci se spoluobviněným, vyšlo by najevo, že se daného trestného činu nedopustil. Ve smyslu zásady „in dubio pro reo“ a ve světle skutečností, které uvedl ve svém odvolání, měl odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a celou věc vrátit zpět k novému projednání, neboť při objektivním přezkoumání by musel odvolací soud shledat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Obviněný zdůraznil, že i když do konce výkonu trestu odnětí svobody zbývají necelé dva měsíce, i nadále prohlašuje, že se daného skutku nedopustil.
S ohledem na své námitky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však do konání neveřejného zasedání případné vyjádření Nejvyššímu soudu nezaslalo, a dovolací soud je tudíž neměl v době svého rozhodování k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejdříve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit §265e odst. 1, 2 tr. ř. Za splnění těchto formálních podmínek dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V souvislosti se zvoleným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Obviněný zásady pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerespektoval, neboť v dovolání zpochybnil způsob, jakým soud objasňoval okolnosti, za nichž byl čin, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchán. Pod tento dovolací důvod obviněný podřadil nedostatky zejména procesní povahy, vytýkal nesprávnost postupu soudu prvního stupně, jestliže rozhodoval ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného. V důsledku této vady obviněný považoval dokazování za neúplné, protože tím nemohla být provedena konfrontace se spoluobviněným. Obviněný se domáhal aplikace zásady „in dubio pro reo“, tedy toho, aby pochybnosti o skutkovém stavu byly zváženy v jeho prospěch, když skutková zjištění tak, jak byla formulována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, považoval za nesprávná. Těmito svými výhradami obviněný vyjádřil pochybnosti o správnosti skutku, jenž je mu kladen za vinu, když zpochybnil postup, na jehož základě soud svá zjištění učinil.
Z uvedeného je patrné, že obviněný v dovolání rozvedenými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože vyjádřenými výhradami nesměřoval proti právnímu posouzení nebo jiným otázkám majícím hmotně právní charakter, nýbrž svou argumentaci postavil výlučně na tom, že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil, čímž v podstatě nabídl vlastní interpretaci skutkového děje, zcela odlišnou od skutkových zjištění, která ve věci učinil soud prvního stupně. Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněného podřazené pod označený dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daný nejenom pro uvedený dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací soud shledal, že není žádný z dovolacích důvodů naplněn, a proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Nad rámec podaného dovolání však Nejvyšší soud považuje za potřebné upřesnit, že obviněný svým poukazem na nesprávnost postupu soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení podle §202 odst. 2 tr. ř. bez přítomnosti obviněného, vytýkal absenci své výpovědi jakožto možnosti rozšíření škály důkazních prostředků o konfrontaci své výpovědi s verzí tvrzenou spoluobviněným, nikoliv porušení svého práva být přítomen při hlavním líčení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tohoto dovolacího důvodu se obviněný nejen jmenovitě nedomáhal, ale ani se zřetelem na podmínky, jak jsou v jeho případě v zákoně vymezeny, své argumenty neuvedl, protože nevytýkal nedostatky v porušení ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., jak dikce tohoto dovolacího důvodu předpokládá.
Jestliže námitky obviněného nepřekročily rámec požadavku na doplnění dokazování a proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, pak se obviněný přezkoumání věci z hlediska tohoto dovolacího důvodu ani nedomáhal.
Je však pro úplnost i přes tento závěr vhodné uvést, že úprava přítomnosti obviněného při hlavním líčení se týká jak řízení konaného na podkladě obžaloby, tak i zjednodušeného řízení konaného na základě podaného návrhu na potrestání (§314b tr. ř.), jak tomu i v této trestní věci bylo.
Podmínky, za nichž nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, jsou stanoveny v §202 odst. 4 věta první tr. ř., avšak ani jedna s okolností v něm vymezených v dané trestní věci nenastala, neboť horní hranice trestní sazby u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, činí dvě léta a tedy nepřevyšuje vymezenou hranici pěti let, a v době konání hlavního líčení nebyl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě. I ve vztahu k formálním náležitostem podle §202 odst. 2 vyjádřeným v písm. a) a b) tr. ř., je nutno uvést, že byla dodržena, neboť z protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. 7. 2007 založeném na č. l. 83 plyne, že návrh na potrestání byl obviněnému a jeho obhájci JUDr. J. M. doručen při tomto úkonu krátkou cestou, o termínu konání hlavního líčení dne 7. 8. 2007 byl vyrozuměn za současného zachování lhůty podle §198 odst. 1 tr. ř., a byl také poučen o následcích, jež nastanou v případě, že se bez řádné omluvy a vážného důvodu nedostaví k hlavnímu líčení, a že hlavní líčení může proběhnout v jeho nepřítomnosti. Na č. l. 10 je založen záznam o sdělení podezření ze dne 9. 7. 2007, které převzal obviněný J. J. téhož dne. Z protokolu o výslechu obviněného dále vyplývá (č. l. 83), že obviněný byl soudem prvního stupně vyslechnut a byla mu tedy dána možnost, aby se k celé věci vyjádřil.
Ačkoli byl obviněný řádně a včas o konání hlavního líčení vyrozuměn, k tomuto se nedostavil, a to aniž by svou neúčast jakýmkoli způsobem omluvil či soud jinak o této skutečnosti vyrozuměl. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ani v dovolání obviněného nejsou specifikovány důvody, pro které při hlavním líčení dne 7. 8. 2007 nebyl přítomen.
Je též vhodné připomenout, že obviněný uvedený nedostatek namítal ve svém odvolání, kde na porušení práva na přítomnost u hlavního líčení poukazoval, a jímž se podrobně soud druhého stupně zabýval, a v souladu se zákonem shledal, že k takovému porušení procesního postupu ze strany soudu prvního stupně nedošlo, jak přesvědčivě vyjádřil na str. 2 odůvodnění usnesení, kde uvedl, že je pouze vinou obviněného, že se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, neboť vzal termín hlavního líčení na vědomí a byl srozuměn i s tím, že je možno ve věci rozhodnout v jeho nepřítomnosti.
S ohledem na to, že ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. vyžaduje kromě splnění shora uvedených podmínek, také to, aby bylo možno věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že ani v tomto směru nedošlo k žádným pochybením. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, aby bylo možno učinit skutková zjištění, na jejichž podkladě nalézací soud výrok o vině obviněného založil. Z těchto důvodů mohl tedy soud prvního stupně ve věci rozhodnout i bez přítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud došel proto k závěru, že v dané trestní věci byly zachovány veškeré zákonem vymezené podmínky pro konání hlavního líčení bez účasti obviněného, neboť pro tento postup byly splněny jak formální, tak i materiální předpoklady.
Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně v rámci prováděného dokazování neporušil žádná procesní pravidla, a výsledkem celého trestního řízení je na základě řádně provedeného dokazování zjištěný skutkový stav věci a na něj navazující právní posouzení, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Vzhledem ke všem těmto závěrům, kdy obviněný podal dovolání z důvodů stojících mimo jejich zákonné vymezení v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a nebyly zjištěny ani jiné, byť konkrétně nenamítané, leč toliko naznačené procesní nesrovnalosti, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová