ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.934.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 934/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 8 To 280/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 274/2006, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného R. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný R. P. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 8 To 280/2007, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 4 T 274/2006. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému A. H. škodu ve výši 8.646,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví dopustil tím, že dne 20. srpna 2006 kolem 01:30 hod. v B. na křižovatce ulic S. – V. jako řidič dosud neustanoveného osobního motorového vozidla zn. Fiat T. úmyslně napadl tímto vozidlem poškozeného A. H. tak, že ve chvíli, kdy poškozený přecházel ulici S., projížděl v uvedeném vozidle kolem, v křižovatce se smykem otočil čelem k poškozenému, zacouval kousek zpět po ulici S. ve směru k ulici R. a následně se prudce rozjel po ulici S. ve směru k ulici N. přímo na poškozeného, přičemž tohoto vozidlem srazil, nezastavil a ujel pryč, čímž mu způsobil zranění spočívající v otřesu mozku a mnohočetných zhmožděninách a odřeninách po celém těle, pro které byl poškozený hospitalizován v N. M. b. B. do 22. srpna 2006 a následně práce neschopen, přičemž dle znaleckého závěru mohl poškozený utrpět podstatně závažnější poranění, než k jakým došlo.
Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že z popisu jednání uvedeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že soudy se nevypořádaly s otázkou případného spoluzavinění poškozeného, nezabývaly se tím, zda měl v konkrétní dopravní situaci přednost poškozený, nebo řidič vozidla. Zdůraznil, že z popisu skutku nevyplývá, že by svým jednáním chtěl poškozenému způsobit závažnější zranění, než k jakým skutečně došlo, a už vůbec ne, že by mu chtěl dokonce způsobit těžkou újmu na zdraví. Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily, pokud ve skutkové větě nekonkretizovaly, jaká zranění chtěl poškozenému způsobit, a nelze proto ani ověřit, zda by taková zranění vykazovala znaky těžké újmy. Ve smyslu zásady in dubio pro reo měly soudy vycházet ze závěru, že se o těžkou újmu nejednalo. Dále vytkl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá jeho úmysl, který měl směřovat k tomu, aby poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví; zjištění, že „poškozený mohl utrpět podstatně závažnější zranění, než k jakým došlo“, nevylučuje, že takovým následkem mohla být nejen těžká újma na zdraví, ale mohlo jím být i poranění, které je sice závažnější než poranění, k jakým došlo, ale ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví. Jeho chování nelze proto kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 8 To 280/2007, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jím proklamované pochybnosti o tom, zda měl či neměl přednost, by byly významné v případě, že by ke zranění poškozeného došlo při dopravní nehodě (tedy z nedbalosti), avšak při úmyslném napadení (za pomoci automobilu jako zbraně) je nerelevantní. Připustil, že popis jednání obviněného obsažený ve skutkové větě není dokonalý a ani příkladmo z něho nevyplývá charakter zranění, jejichž vznik poškozenému hrozil. Ze skutkové věty sice vyplývá, že obviněný na poškozeného úmyslně najel a způsobil mu zranění, která jen náhodou nebyla závažnějšího charakteru, není v ní však výslovně uvedeno, že tato hrozící zranění mohla mít charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. Vyjádřil však přesvědčení, že ani případné projednání věci by na postavení dovolatele nic nezměnilo, neboť po přiměřené úpravě skutkové věty by právní kvalifikace skutku zůstala nezměněna. Ze způsobu, jakým obviněný na poškozeného A. H. najel, je zřejmé, že se nejednalo jen o nějaké zastrašování, ale o vážně míněný útok, při němž měl jedoucí automobil charakter zbraně ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. Sražení chodce jedoucím automobilem běžně vede k těžkým zraněním poškozeného, majícím charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., a to i v případech, kdy ke zranění poškozeného došlo z nedbalosti a kdy lze v naprosté většině případů důvodně předpokládat intenzivní brždění, vedoucí k výraznému snížení nárazové rychlosti. Tím spíš lze očekávat vznik těžké újmy na zdraví poškozeného v případě úmyslného najetí, kdy efekt intenzivního brždění předpokládat nelze. Dovolatel tak musel být přinejmenším srozuměn ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. s tím, že v důsledku napadení jedoucím automobilem utrpí poškozený Holub zranění charakteru těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák.; bylo jen věcí náhody, že poškozený utrpěl toliko zranění méně závažná. Jelikož otázka, která by měla být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu, navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., zejména zda úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví a zda se na vzniku následku nepodílelo též spoluzavinění poškozeného.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje skutková zjištění, charakterizující jak povahu jednání obviněného R. P., tak reálně vzniklý i hrozící následek v podobě poruchy zdraví poškozeného A. H. Podstata jednání obviněného je popsána tak, že jako řidič dosud neustanoveného osobního motorového vozidla zn. Fiat T. úmyslně napadl tímto vozidlem poškozeného A. H. tak, že za okolností popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se prudce rozjel přímo na poškozeného, přičemž tohoto vozidlem srazil, nezastavil a ujel pryč, čímž mu způsobil zranění spočívající v otřesu mozku a mnohočetných zhmožděninách a odřeninách po celém těle, pro které byl poškozený hospitalizován do 22. srpna 2006 a následně práce neschopen, přičemž dle znaleckého závěru mohl poškozený utrpět podstatně závažnější poranění, než k jakým došlo.
Výhrady dovolatele, že se soudy při posuzování následku důsledně nevypořádaly s otázkou případného spoluzavinění poškozeného, nemohou obstát. Jak výstižně připomněl státní zástupce, podle zjištění soudů obviněný zranění poškozenému A. H. způsobil úmyslným najetím na poškozeného v době, kdy se tento nacházel na vozovce. Za těchto okolností není vůbec významné, zda měl či neměl obviněný přednost; tato okolnost by mohla být skutečně významná pouze tehdy, došlo-li by ke zranění poškozeného při dopravní nehodě (tj. při nedbalostní formě zavinění), o což se v posuzovaném případě zjevně nejednalo.
Dovolatel rovněž namítal, že ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Zdůraznil, že zranění, jež byla poškozenému způsobena, nevykazují znaky těžké újmy na zdraví a je-li ve skutkové větě uvedeno, že „dle znaleckého závěru mohl poškozený utrpět podstatně závažnější zranění, než k jakým došlo“, není tato formulace jednoznačná, nevyplývá z ní jednoznačně úmysl směřující ke způsobení právě těžké újmy na zdraví.
Obviněnému je třeba přisvědčit, vytýká-li, že z popisu skutku jasně a výslovně neplyne, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Zcela zřetelně je v něm specifikováno, že obviněný se proti poškozenému vozidlem rozjel úmyslně, nezastavil a odjel pryč, ale se stejnou důsledností se již soud prvního stupně nevypořádal s popisem té části skutku, která konkretizuje následek, uvedl-li vedle konkretizace skutečně vzniklých poranění, že „dle znaleckého závěru mohl poškozený utrpět podstatně závažnější poranění, než k jakým došlo“, jak ostatně reprodukoval i obviněný. V tzv. skutkové větě není explicitně řečeno, že vedle skutečně způsobených zranění, která jen náhodou nebyla závažnější, mohla mít hrozící zranění charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. V tomto ohledu formulace, že poškozený mohl utrpět podstatně závažnější zranění, než k jakým došlo, není zcela vyčerpávající a přesná.
V konkrétním případě je však dovolací soud přesvědčen, že absenci konkrétnějších skutkových údajů lze hodnotit jen jako určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Nejednoznačná či neobratná skutková zjištění jsou doplněna v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o taková skutková zjištění, jež právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. zjevně opodstatňují; mezi zjištěným skutkovým stavem vyjádřeným ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně a právním posouzením skutku dle právní věty dovolací soud neshledal evidentní nesoulad.
K tomu je vhodné v obecné rovině uvést, že z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.].
Netřeba zvláště připomínat, že při dopravních nehodách a zejména při střetech vozidla s chodcem běžně dochází ke zraněním, která vykazují znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Působení tvrdých materiálů vozidla na lidské tělo obvykle vede k takovému poškození lidského organismu, které znamená hrozbu pro zdraví jedince a nezřídka představuje velmi závažná poranění, která mohou být až neslučitelná se životem. Reálnost vzniku závažných poranění je odvislá od konkrétních okolností střetu, zejména od rychlosti a velikost vozidla, úhlu nárazu, fyzické konstituce chodce, důsledků dopadu. Úmyslné najíždění vozidlem na chodce reálnou hrozbu vzniku závažných poranění ještě zvyšuje, neboť - jak případně poznamenal státní zástupce - nelze předpokládat efekt intenzivního brždění, jehož cílem by byla redukce možných nepříznivých následků na minimální možnou míru. Úmyslné najíždění vozidlem na chodce je navíc v praxi soudů považováno za užití zbraně (k tomu přiměřeně např. rozhodnutí č. 4782/1933, č. 36/1976 Sb. rozh. tr. aj.), poněvadž zbraní se rozumí cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§89 odst. 5 tr. zák.), a není pochyb o tom, že užití tohoto druhu zbraně zesiluje možnost způsobení těžké újmy na zdraví.
Soud prvního stupně stran hrozícího následku v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, odkazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, že sice zranění, která poškozený utrpěl, nemají charakter tzv. těžké újmy na zdraví, ale poškozenému v konkrétním případě reálně hrozilo zranění až život ohrožující, přičemž k jeho způsobení nedošlo jen náhodou (strana 12).
Znalec MUDr. V. V., Ph.D., jehož závěry citoval soud prvního stupně na straně 10 rozhodnutí, popsal ve svém posudku jednak zranění, která poškozený utrpěl (otřes mozku, tržnězhmožděnou rána na pravé straně hlavy nad spánkovou oblastí, pohmoždění pravého kyčelního kloubu a četné povrchové kožní oděrky), a dále uvedl, že mechanismus poranění, který byl příčinou zranění utrpěných v důsledku nárazu osobního vozidla do poškozeného, mohl za jiných okolností způsobit jistě těžké poranění. Dále konkretizoval, že při střetu osobního vozidla s chodcem je velmi časté poranění dolních končetin, zejména jejich skeletu, které zpravidla má charakter těžkého poranění; samozřejmě náraz auta do chodce či pád na vozovku při sražení chodce může podle něj způsobit těžší poranění hlavy a mozku, event. jiných životně důležitých orgánů, než k jakým došlo v tomto případě, nelze vyloučit ani vznik život ohrožujících poranění (č. l. 111). V hlavním líčení znalec tyto závěry potvrdil a vypověděl, že mechanismus vzniku zranění, který udává poškozený, odpovídá těm zraněním, která utrpěl. Poznamenal též, že možný těžší následek je odvislý od umístění, polohy poškozeného vůči vozidlu, oblasti těla, kam byl poškozený zasažen, a následného pádu, od připravenosti nebo nepřipravenosti poškozeného na náraz, svalových reakcí a možné obranné reakce apod. Neutrpěl-li poškozený v tomto případě zlomeniny dolních končetin (byl přes automobil přehozen), označil to za náhodu (č. l. 143).
Touto částí odůvodnění, rekapitulací znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací na úrazovou chirurgii znalce MUDr. V. V., Ph.D., soud prvního stupně upřesnil své neúplné údaje ve skutkové větě výroku o vině o konkrétní údaje, která zde byla obsažena jen rámcově a nikoliv zcela výstižně. Spolehlivě doložil reálně hrozící následek mající povahu těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., a to nejméně v alternativách uvedených pod písm. e) či ch) citovaného ustanovení, tedy poškození důležitého orgánu či delší dobu trvající poruchu zdraví.
Učinil-li soud prvního stupně na podkladě tohoto znaleckého posudku a okolností případu (obviněný úmyslně najížděl vozidlem proti poškozenému a také ho srazil) závěr, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví a že obviněný jednal i ve vztahu k tomuto následku úmyslně, pak lze tento závěr akceptovat.
Souhlasit nelze toliko s názorem, že obviněnému nutno přičítat úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. Soud prvního stupně v těchto souvislostech odkázal na okolnosti případu, z nichž podle něj je zřejmé, že jednal v úmyslu přímém. Podle přesvědčení dovolacího soudu naopak okolnosti případu - při aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť obviněný nikdy neuvedl, že poškozenému chtěl způsobit právě poranění mající charakter těžké újmy na zdraví – svědčí spíše ve prospěch závěru, že obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že v důsledku napadení jedoucím automobilem utrpí poškozený zranění charakteru těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., přičemž bylo jen věcí náhody, že poškozený utrpěl zranění méně závažná, a že tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nutno dodat, že ani odlišné úvahy ohledně formy úmyslného zavinění nemění nic na správnosti právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková