ECLI:CZ:NS:2009:11.TCU.41.2009.1
sp. zn. 11 Tcu 41/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2009 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů České republiky, a rozhodl takto:
Z a m í t á se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o odsouzení občana České republiky R. C h. , rozsudkem německého lidového soudu při Obvodním soudu Weiden in der Oberpfalz ze dne 17. 6. 2003, vedeným pod sp. zn. 3 Ls 2 Js 10367/02, s právní mocí ode dne 31. 7. 2003, pro trestný čin ilegálního převádění cizinců podle §§92 I bod 1, bod 6, 92 a I bod 1, bod 2 cizineckého zákona a §§25 II, 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterým byl jmenovaný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 2 (dvou) měsíců.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem byl R. Ch. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců tím, že
přijal nabídku ruského státního příslušníka jménem V. , žijícího v P. , aby za hraničním přechodem vyzvedl osobním vozem cizince bez cestovního pasu a potřebného povolení k pobytu v N. , kteří byli dopraveni přes česko-německou zelenou hranici a dovezl je do N. , přičemž obviněnému za každou provedenou jízdu slíbil odměnu ve výši 300 euro.
Při realizaci této dohody vyzvedl obviněný v době od srpna do října 2002 svým osobním vozem ve čtyřech případech vždy dospělé cizince – Moldavce a Indy, jednou čtyři a třikrát po třech osobách, vždy na lesním parkovišti na spojnici mezi W. a G. a dovezl je k výjezdu dálnice u N. V minimálně dvou případech obdržel obviněný po návratu od svého zaměstnavatele V. v P. přislíbenou odměnu 300 euro, v jednom případě pouze 100 euro, v dalším případě vyšel obviněný naprázdno.
Pro další převod získal obviněný na příkaz V. jinde stíhané Čechy P. K. a J. V. jako vedlejší řidiče pro vyzvedávání a se svým zaměstnavatelem dohodl, že jim vždy zaplatí 200 euro. Při realizaci jejich společného záměru jeli obviněný a V. v noci z 30. 10. na 31. 10. 2002 z P. k poslední čerpací stanici před hraničním přechodem na dálnici R. – W. , kde se setkali s K. V noci na 31. 10. 2002 vcestoval obviněný svým osobním vozem Š. O. , P. K. s osobním vozem F. M. , a J. V. osobním vozem Š. O. kolem 01,50 hod. přes česko-německou hranici do Německa a jeli do P. , přičemž obviněný fungoval jako navigátor. Kolem 02,30 hod. jel nejprve obviněný k lesnímu parkovišti na spojnici W. –G. , kde vzal do svého osobního vozu 3 dospělé moldavské státní příslušníky. Pak uvědomil obviněný přes sms- zprávu K. a V. , kteří ho sledovali v časovém odstupu asi 10 minut a nabrali vždy 4 dospělé cizince, 2 moldavské a 6 indických státních příslušníků. Zatímco obviněný 3 cizince, o nichž věděl, že nemají ani pas ani povolení k pobytu, mohl dopravit k dálničnímu výjezdu do N. , byli K. a V. každý kolem 03,00 hod. na spolkové silnici 14 u S. ve směru W. stavěni policií a spolu s jimi transportovanými cizinci zatčeni, obviněný se vrátil zpět do P. a od V. obdržel jako odměnu za převod 300 euro.
Posléze byl obviněný na základě zatykače Obvodního soudu Weiden in der Oberpfalz ze dne 25. 11. 2002 zatčen na dálničním výjezdu W.
Tedy v uvedených případech se obviněný R. Ch. dopustil trestného činu ilegálního převádění cizinců podle ust. §§92 I bod 1, bod 6, 92 a I bod 1, bod 2 cizineckého zákona a §§25 II, 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, za což mu byl vyměřen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a dvou měsíců.
Dne 4. 5. 2009 bylo Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno podání Ministerstva spravedlnosti ČR pod č. j. 326/2009-MOT-T/5 s návrhem na zapsání odsouzení občana České republiky R. Ch. rozsudkem lidového soudu při Obvodním soudu Weiden in der Oberpfalz ze dne 17. 6. 2003, vedeným pod sp. zn. 3 Ls 2 Js 10367/02, a to podle §4 odst. 2 zákona č. 264/1994 Sb., o Rejstříku trestů.
Na základě tohoto podání Nejvyšší soud předloženou věc přezkoumal a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., v platném znění, může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Nicméně Nejvyšší soud zjistil, že o zaznamenání údajů o odsouzení R. Ch. rozsudkem lidového soudu při Obvodním soudu Weiden in der Oberpfalz ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Ls 2 Js 10367/02, do evidence Rejstříku trestů ve smyslu ust. §4 odst. 2 již dříve pravomocně rozhodl, a to usnesením ze dne 24. 11. 2005, vedeným pod sp. zn. 11 Tcu 118/2005. Citovaným rozhodnutím bylo návrhu zcela vyhověno, tzn. že údaje o odsouzení R. Ch. se výše uvedeným rozhodnutím lidového soudu do evidence Rejstříku trestů zaznamenají.
Pokud byl Nejvyššímu soudu opětovně předložen návrh na zaznamenání odsouzení téže osoby shodným rozhodnutím (tedy s nezměněným stavem skutečností rozhodných pro postup podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., v platném znění), tak za této situace byl Nejvyšší soud nucen konstatovat, že o zaznamenání odsouzení jmenovaného v dané věci již bylo v plném rozsahu pozitivně rozhodnuto. Z tohoto důvodu přezkum naplnění podmínek shora citovaného zákonného ustanovení již nepřipadá v úvahu, neboť opětovné zapsání téhož odsouzení do evidence Rejstříku trestů je vyloučeno.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 28. 4. 2009, č. j. 326/2009-MOT-T/5, nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman