ECLI:CZ:NS:2009:11.TCU.42.2009.1
sp. zn. 11 Tcu 42/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. června 2009 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2008 ve spojení s čl. II odst. 1 zákona č. 457/2008 Sb., kterým se mění trestní řád, v trestní věci vydání do ciziny státního občana Srbska B. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008, sp. zn. 1 Nt 103/2008, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008, sp. zn. 1 Nt 103/2008, se zrušuje .
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
B. P. , občan Srbské republiky, byl na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání ze dne 17. 3. 2008, č. j. 141/2008-MOT-T/2, vydán dne 10. 4. 2008 do Srbské republiky k trestnímu stíhání podle zatýkacího rozkazu Obvodního soudu v Bečeji ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. Ki 86/04, pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §171 odst. 1, 2 trestního zákona Srbské republiky.
Ministerstvo spravedlnosti Srbské republiky požádalo následně dopisem ze dne 23. 7. 2008, č. j. 713-01-08449/2007-08, podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání, sdělení FMZV Č. 549/1992 Sb., o souhlas s trestním stíháním B. P. pro jiný trestný čin, který měl být spáchán před jeho vydáním z České republiky. Jedná se o trestný čin zneužití služebního postavení podle ust. čl. 242 odst. 1, 4 trestního zákona Srbské republiky.
Tohoto trestného činu se měl jmenovaný dopustit ve dvou případech, a to přesně neurčeného dne v polovině července 2001 v N. S. tím, že převzal od spoluobviněného S. G. zboží, které prodal třetím osobám, avšak získané peníze jako odpovědná osoba podniku \"Sport DD\", oprávněná nakládat peněžními prostředky, nezaplatil původním majitelům, čímž získal majetkový prospěch 242.000,- srbských dinárů. Dále se tohoto trestného činu měl dopustit v N. S. dne 16. 11. 1999 tím, že jako odpovědná osoba ve funkci ředitele a majitele podniku „A. “ vystavil neoprávněně potvrzení, čímž opatřil pro R. S. a M. M. neoprávněný prospěch ve formě používání tohoto dokladu.
Po předběžném šetření podal dne 30. 10. 2008 pod sp. zn. 3 KZV 31/2007 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni u Krajského soudu v Plzni návrh na vydání rozhodnutí, kterým se „neuděluje souhlas s trestním stíháním“ jmenovaného v Srbské republice.
Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2008, sp. zn. 1 Nt 103/2008, tak, že se podle §402 odst. 1 písm. a) trestního řádu neuděluje souhlas s trestním stíháním B. P. v Srbské republice. Toto usnesení soud zaslal B. P. na mezinárodní doručenku na adresu: D. B. , V. , S. Doručení B. P. bylo vykázáno dne 15. 12. 2008, advokátu Mgr. Z. H. dne 12. 12. 2008, Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 11. 12. 2008 a na usnesení byla dne 6. 1. 2009 vyznačena právní moc, která měla nastat dne 23. 12.2008.
Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 7. 5. 2009, č. j. 14/2008–MOT–T/24, předložil věc v souladu s §397 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2009, ve spojení s čl. II odst. 1 zákona č. 457/2008 Sb., kterým se mění trestní řád, Nejvyššímu soudu České republiky a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008, č. j. 1 Nt 103/2008-8, je nesprávné, protože jím byl porušen zákon v §402 odst. 1 písm. a), odst. 2, ve spojení s §397 odst. 5 a §399 trestního řádu, a dále mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a to čl. 4 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, sdělení MZV č. 48/2006 Sb.m.s., a výhrada učiněná Srbskem k aplikaci čl. 16 Druhého dodatkového protokolu, ve spojení s čl. 21 odst. 1 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhláška MZV č. 15/1988 Sb., a aby usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008, č. j. 1 Nt 103/2008-8, zrušil v plném rozsahu a vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, včetně jeho řádného doručení.
V textu svého opravného prostředku ministr spravedlnosti předně namítl, že Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008 lze považovat za meritorně správné, protože jednání, pro něž je souhlas Srbska žádán, nevykazuje znaky trestného činu podle trestního zákona České republiky, přičemž vydání osoby do cizího státu je podle ustanovení §392 odst. 1 tr. ř. přípustné jen tehdy, jestliže skutek, pro který se vydání žádá, je i podle zákona České republiky trestným činem, s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně 1 rok. Krajským soudem v Plzni však bylo nesprávně aplikováno ustanovení §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. o rozšíření vydání na jiný trestný čin, které ukládá užít na řízení o žádosti cizího státu o udělení souhlasu přiměřeně ustanovení oddílu druhého hlavy dvacáté páté tr. ř., zde §397 odst. 1 tr. ř. Mělo být rozhodnuto o tom, zda je vydání přípustné, neboť o souhlasu či nesouhlasu s rozšířením vydání rozhoduje podle ustanovení §402 odst. 1 písm. a) a odst. 2 s přiměřeným užitím ustanovení §399 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti.
Dále Krajský soud v Plzni nesprávně odkázal v odůvodnění neexistence trestnosti skutku podle právního řádu České republiky na ustanovení §412 odst. 1, 2 tr. ř.,, ačkoli toto ustanovení se týká pouze předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, mezi něž Srbská republika nepatří.
Další pochybení Krajského soudu v Plzni pak ministr spravedlnosti spatřuje v přímém doručení zmíněného usnesení na adresu jmenovaného B. P. na území Srbska s účinky právní moci tohoto usnesení, jež porušuje mezinárodní smlouvy, kterými jsou Česká republika a Srbsko vázány. Jedná se o porušení čl. 16 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, sdělení MZV Č. 48/2006 Sb.m.s., a to vzhledem k výhradě učiněné Srbskem k aplikaci čl. 16 Druhého dodatkového protokolu, ve spojení s čl. 21 odst. 1 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. ze dne 4. 9. 1987. Z těchto ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu lze dovodit, že článek 16 Dodatkového protokolu pro Srbsko ve vztahu k České republice neplatí a neplatí ani pro Českou republiku ve vztahu k Srbsku. Písemnosti Krajského soudu v Plzni v přezkoumávané věci měly být doručovány do Srbské republiky podle ustanovení čl. 4 s přihlédnutím k článku 6 Dodatkového protokolu, tedy formou žádosti o vzájemnou pomoc buď prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti anebo přímo příslušnému justičnímu orgánu Srbska. V důsledku uvedené závady podle názoru ministra spravedlnosti toto usnesení nenabylo právní moci a z tohoto důvodu není splněna ani podmínka pro předložení věci Ministerstvu spravedlnosti soudem podle §402 odst. 2 ve spojení s 397 odst. 5 tr. ř., ani pro rozhodnutí ministra spravedlnosti podle §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §399 odst. 1 tr. ř., o vyslovení souhlasu či nesouhlasu s trestním stíháním B. P. na území Srbska pro trestný čin podle dodatečné žádosti Ministerstva spravedlnosti Srbska ze dne 23. 7. 2008.
Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) nejprve považuje za potřebné připomenout, že podle §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. se ustanovení druhého oddílu hlavy dvacáté páté tr. ř. použijí přiměřeně i na řízení o žádosti cizího státu, jemuž byla určitá osoba vydána, o udělení souhlasu ke stíhání pro jiný trestný čin spáchaný před vydáním, než pro který bylo vydání povoleno. Podle čl. 2 odst. 1 zákona č. 457/2008 Sb., kterým se mění trestní řád, se řízení o vydání do ciziny zahájená před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2009). Podle §397 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2008 pak platí, že po právní moci rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má–li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Nejvyšší soud po přezkoumání věci postupuje přiměřeně podle §397 odst. 2, 3 a 5 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů, které jsou obsaženy v opraveném prostředku ministra spravedlnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004) podaném podle §397 odst. 5 věty druhé tr. ř., přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Co se týká námitky, že napadené usnesení v důsledku nesprávného postupu při doručení nenabylo právní moci, má Nejvyšší soud za to, že namítané pochybení, ačkoli znamená porušení citovaných mezinárodních předpisů, nemohlo mít za následek nenabytí právní moci napadeného usnesení. Z tohoto hlediska je podstatné, že usnesení bylo B. P. doručeno, navíc se jedná o rozhodnutí, které je zcela v jeho prospěch, tedy jeho případnou stížnost by bylo nutno zamítnout jako podanou osobou neoprávněnou, neboť opravné prostředky v neprospěch obviněného může podávat zásadně jen státní zástupce. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že napadené usnesení je pravomocné.
Opravný prostředek ministra spravedlnosti je však zcela opodstatněný ve své hlavní námitce, a sice že Krajský soud v Plzni aplikoval při rozhodování nesprávná ustanovení trestního řádu a navíc výrok svého rozhodnutí formuloval takovým způsobem, že se celé rozhodnutí jeví jako zmatečné. Aplikovaný §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. neříká totiž nic jiného, než že se ustanovení druhého oddílu hlavy dvacáté páté tr. ř. použijí přiměřeně i na řízení o žádosti cizího státu, jemuž byla určitá osoba vydána, o udělení souhlasu ke stíhání pro jiný trestný čin spáchaný před vydáním, než pro který bylo vydání povoleno. Citované ustanovení tak pouze odkazuje na jiná ustanovení a nelze podle něj rozhodovat o udělení či neudělení souhlasu s trestním stíháním. Navíc podle §397 odst. 1 tr. ř. rozhoduje krajský soud pouze o tom, zda vydání je či není přípustné. K rozhodnutí, zda bude následně povoleno vydání do cizího státu, je příslušný ministr spravedlnosti. Význam tohoto složeného rozhodování vystupuje do popředí v případech, kdy soud dospěje ke kladnému stanovisku, tedy že vydání přípustné je. V tomto případě je totiž na ministru spravedlnosti, aby věc zvážil z hlediska mezinárodně politického a souhlas s vydáním udělil či neudělil. Ovšem i v případě negativního stanoviska krajského soudu nelze účast správní složky rozhodovacího procesu vyloučit. V případě rozhodování o žádosti cizího státu o rozšíření vydání na jiný trestný čin ve smyslu ustanovení §402 tr. ř. je úlohou soudu posoudit splnění právních podmínek pro rozšíření vydání podle příslušné mezinárodní smlouvy a vnitřní právní úpravy České republiky a vyslovit, zda takové rozšíření je přípustné, resp. zda je přípustné udělení souhlasu s takovým rozšířením. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni je tak zcela zmatečné, neboť soud vlastně rozhodoval o otázce, k jejímuž rozhodnutí nebyl příslušný, navíc podle ustanovení, které samo o sobě neobsahuje potřebnou právní normu. Nadto je třeba dát ministru spravedlnosti za pravdu i v tom, že krajský soud nesprávně odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na §412 odst. 1, 2 tr. ř., ačkoli toto ustanovení se týká pouze předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.
Ze shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2008, sp. zn. 1 Nt 103/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v novém řízení naznačeným způsobem odstraní vytýkané vady rozhodnutí a doručování.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch