ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1089.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1089/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2009 dovolání podané obviněným P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 42 To 18/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 274/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 13 T 274/2008, byl P. S. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a podle §180d a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále mu byl pole §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jihlavě se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění skupiny „D“, dne 21. 9. 2008 ve 22.10 hod. řídil ve Z. ul. v J. minibus zn. Iveco, a byl při tom kontrolován policií.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 42 To 18/2009, tak že podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o peněžitém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §180d tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. J. dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a dále napadl také rozsudek nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., přičemž namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve vztahu k zákonným znakům trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a současně konstatoval, že Okresní soud v Jihlavě konal hlavní líčení bez jeho přítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Obviněný byl dne 3. 12. 2008 ve večerních hodinách s virózou ošetřen na lékařské pohotovostní službě Nemocnice Jihlava. Ambulantní kartu z lékařského vyšetření spolu s omluvou doručil prostřednictvím svého zaměstnance okresnímu soudu před zahájením hlavního líčení. Protože z lékařské zprávy vyplývala povinnost obviněného dodržovat klidový režim, tedy skutečnost, která mu objektivně bránila v účasti u hlavního líčení, považoval obviněný doručení těchto dokladů za postačující k tomu, aby hlavní líčení bylo odročeno na jiný termín. Sice nepožádal výslovně o odročení hlavního líčení, avšak nedal ani souhlas s tím, aby se konalo v jeho nepřítomnosti. Obviněný nebyl právně zastoupen a důvodně se domníval, že předložení zprávy lékaře, ze které vyplývá nutnost klidu na lůžku, postačí sama o sobě, aniž by bylo třeba o odročení hlavního líčení výslovně žádat. Obviněný se proto domnívá, že postupem soudu prvního stupně bylo porušeno právo na soudní ochranu garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Co se týká meritorního rozhodnutí, soud nesprávně aplikoval §180d tr. zák. a současně přecenil konkrétní společenskou nebezpečnost trestného činu. Obviněný je držitelem řidičského oprávnění skupiny „A“ a „B“, tedy byl v rozhodné době držitelem řidičského oprávnění, byť znějícího na jinou skupinu, ale tato skutečnost sama o sobě skutkovou podstatu uvedeného trestného činu nezakládá. Ten může být spáchán pouze osobou, která není držitelem řidičského oprávnění jako takového.
Z hlediska formálních i materiálních znaků trestného činu je podle obviněného dále rozhodné, že v době jízdy žádné osoby ve vozidle nepřepravoval ani přepravovat nehodlal. Z hlediska konkrétního stupně společenské nebezpečnosti skutku je řízení neobsazeného vozidla podstatně méně závažné. Šlo o jízdu na předem určenou vzdálenost 1,5 km. Při takové jízdě neobsazeného vozidla, jehož konkrétní hmotnost nepřekročila příslušnou hranici, nemuselo být vyžadováno řidičské oprávněné pro skupinu „D“, ale postačilo oprávnění, které obviněný vlastnil.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu nalézacího a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, eventuelně Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k námitkám, jež přísluší k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejprve vysvětlila, za jakých podmínek lze podle §202 odst. 2 tr. ř. s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a uvedla, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou v zásadě vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Avšak se zohledněním ústavního práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny má soud zvážit, zda je možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Účast u hlavního líčení je třeba obviněnému umožnit zejména tehdy, když mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno.
Z konstatování Okresního soudu v Jihlavě státní zástupkyně předpokládá, že formální podmínky ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny. Obviněný nechal soudu doručit ambulantní kartu, ze které vyplývá, že byl dne 3. 12. 2008 ve večerních hodinách ošetřen s virózou a byl mu doporučen klidový režim, avšak nepředložil žádné další sdělení nebo vysvětlení, ze kterého by bylo zřejmé, že na své účasti u hlavního líčení trvá. Soud proto nepochybil, pokud ambulantní kartu pojal pouze jako omluvu nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení. Už dříve si přitom zřejmě ujasnil i to, že věc lze spolehlivě rozhodnout bez přítomnosti obviněného, neboť obviněný byl v předvolání k hlavnímu líčení poučen, že toto se může konat i v jeho nepřítomnosti. Nalézací soud v tomto nepochybil, neboť šlo o skutkově jednoduchou záležitost, obviněný se v celém rozsahu doznal a jeho vina byla podporována dalšími nezpochybnitelnými důkazy. Tento dovolací důvod byl proto uplatněn zjevně neopodstatněně.
Co se týče námitek spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla státní zástupkyně, že příslušným řidičským oprávněním podle §81 zákona o silničním provozu, na který výslovně odkazuje §180d tr. zák., je řidičské oprávnění příslušné skupiny nebo podskupiny. Obviněný řídil minibus značky Iveco, přičemž k řízení tohoto vozidla je zapotřebí řidičské oprávnění skupiny „D“. pokud toto příslušné řidičské oprávnění neměl, dopustil se trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Toto pojetí odpovídá smyslu a účelu zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, neboť předpokladem k řízení toho kterého motorového vozidla jsou určité technické znalosti a dovednosti. Obviněný tak bezpochyby ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu.
Přestože uskutečnil jízdu na krátkém úseku s neobsazeným minibusem, jednalo se o frekventovaný městský provoz, přičemž společenská nebezpečnost jeho jednání byla zvyšována i okolnostmi na jeho straně, neboť z jeho evidenční karty řidiče bylo zřejmé, že je řidičem neukázněným se sklonem k páchání dopravních přestupků.
Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný namítá nejprve naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Obviněný v této souvislosti namítá v podstatě tolik, že soud prvního stupně měl předložení ambulantní karty jeho zaměstnancem před hlavním líčením dne 4. 12. 2008 pochopit nejen jako omluvu obviněného z jednání, ale zároveň i jako žádost o jeho odročení, ačkoli o to obviněný výslovně nepožádal. Splnění podmínek vyžadovaných
§202 odst. 2 tr. ř. přitom obviněný nezpochybňuje. K výkladu tohoto ustanovení je třeba nejprve připomenout ustálený názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002: „Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebyly nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Městský soud v Brně tudíž nemohl nijak porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod své nepřítomnosti uvedl pracovní neschopnost.“
Obviněný argumentuje mimo jiné tím, že nebyl právně zastoupen a doručení ambulantní karty považoval pro odročení hlavního líčení za dostačující. Byl ovšem k hlavnímu líčení řádně předvolán. Text předvolání je založen na č. l. 30 spisu. Je z něj patrné, že obviněný byl poučen o tom, že hlavní líčení může být za podmínek §202 odst. 2 tr. ř. provedeno v jeho nepřítomnosti. Dále byl také poučen o tom, že pokud se nedostaví bez řádné omluvy, mohou být za souhlasu státního zástupce přečteny i protokoly o výslechu svědků atd. Pasáž, která se zmiňuje o řádné omluvě, se tedy týká možnosti čtení protokolů o výslechu svědků atd., to znamená nikoli možnosti konání hlavního líčení jako takového. V této souvislosti je naopak již první větou zdůrazněno „Pro uplatnění Vaší obhajoby je důležité, abyste se osobně dostavil.“ Tedy i přesto, že obviněný neměl obhájce (což ostatně byla pouze jeho svobodná vůle) měl možnost svého práva zúčastnit se hlavního líčení využít, pokud by věnoval náležitou pozornost poučení, kterého se mu dostalo od soudu prvního stupně. K námitce obviněného je pak na místě ještě dodat, že §202 odst. 2 tr. ř. nevyžaduje, aby obviněný požádal nebo dal souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Takto absolutně nelze vykládat ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Pro úplnost ještě Nejvyšší soud dodává, že ani pokud by obviněný o odročení hlavního líčení požádal, neznamenalo by to automaticky, že by jeho žádosti mělo být vyhověno. Bylo by pak na soudu prvního stupně aby zhodnotil, nakolik obviněnému jeho zdravotní stav skutečně neumožňuje se hlavního líčení zúčastnit.
Dále pak obviněný namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Námitky obviněného, kterými vytýká nalézacímu soudu nesprávnost v aplikaci
§180d tr. zák. a také při posouzení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, citovanému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak nelze jim přisvědčit. Obviněný namítá, že nenaplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., neboť je držitelem řidičského oprávnění byť pro jinou skupinu vozidel. Tento názor je ovšem nesprávný, protože citované ustanovení obsahuje pojem „příslušné řidičské oprávnění“ (srov. č. 18/2009 Sb. rozh. tr.).
K formální stránce trestného činu pak obviněný dále namítá, že ve vozidle nepřepravoval žádné osoby, ani je přepravovat nehodlal. Svou námitku však sám vyvrací, když přiznává, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, z pohledu formálních znaků nerozlišuje mezi případy, kdy je vozidlo neobsazené, a případy, kdy se v něm přepravují osoby. Takové rozlišování nečiní ani §180d tr. zák. Fakt, zda obviněný přepravoval ve vozidle osoby, by mohl eventuelně mít význam z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, o tom bude dále pojednáno. Z hlediska formálních znaků pak ještě obviněný namítl, že hmotnost vozidla nepřekročila příslušnou hranici, proto nemuselo být pro jeho řízení vyžadováno řidičské oprávnění skupiny „D“. To ovšem není pravda, neboť, jak uvedl ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, jednalo se o vozidlo, které má v centrálním registru vozidel uvedenu celkovou hmotnost 4 650 kg, přičemž zákon o silničním provozu v §81 odst. 4 písm. a) vymezuje rozsah řidičského oprávnění skupiny „B“, kterého je obviněný držitelem, mimo jiné hranicí přípustné hmotnosti vozidla do 3 500 kg.
Obviněný pak napadá také materiální stránku trestného činu s tím, že vozidlo nebylo obsazeno a jednalo se o vzdálenost pouze 1,5 km. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud a shledal, že jednání obviněného vykazovalo takový stupeň společenské nebezpečnosti, že již šlo o trestný čin. Obviněný nejednal v krajní nouzi, mohl situaci vyřešit prostřednictvím jiné osoby. Nešlo o pouhé popojetí, obviněný řídil vozidlo na trase nejméně 1,5 km frekventovaným úsekem ve městě a není možné přehlédnout ani to, že obviněný je neukázněný řidič, jak o tom svědčí záznamy v jeho evidenční kartě řidiče.
Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však nejde o tento případ. K tomu, co k námitce uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud ještě dodává, že v případě obviněného nebyla shledána žádná okolnost, která by stupeň nebezpečnosti jeho jednání snižovala pod popsanou hranici. Ačkoli v danou dobu nebylo vozidlo obsazeno pasažéry, samotná jízda vozidlem daných rozměrů a hmotnosti osobou bez potřebné kvalifikace vždy ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu a obecně ji lze považovat za nebezpečnější, než jízdu běžným osobním automobilem nebo např. na motocyklu. Logicky totiž taková jízda větším vozidlem hrozí způsobením závažnějších následků. Ani této námitce obviněného proto není možné přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného P. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch