ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1174.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1174/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2009 dovolání podané obviněným P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 2 To 93/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 46 T 10/2003, byl P. V. uznán vinným pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., přičemž mu byl za tento a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., vždy ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 28 T 2/2002 ze dne 17. 5. 2002, podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená B. V. A. A. V.-A., U., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že po předchozí domluvě s R. K. stíhaným samostatně, dne 9. 11. 1999 kolem 19.00 hodiny kontaktoval svědka D. S. za účelem zajištění umístění nákladního motorového vozidla s nákladem textilu, kterého se následně dne 9. 11. 1999 kolem 20.35 hodin zmocnil R. K. společně s dalšími nezjištěnými osobami tím způsobem, že v P. při sjíždění z dálnice do P. přehradili osobním vozidlem BMW Combi tmavé barvy cestu nákladnímu vozidlu Renault Messenger, které řídil J. B., bytem P., ul. V., a to v úmyslu zmocnit se nákladu, který převážel, přičemž ho přinutili zastavit vozidlo pod pohrůžkou střelné zbraně a z vozidla jej vytáhli a umístili na chvíli do kufru svého vozidla a vozidlo Renault Messenger v přesně nezjištěné hodnotě odcizili i s nákladem textilu zn. H. a osobními věcmi řidiče vozidla, kdy vozidlo Renault Messenger následně odstavili u obce D., když z něho odcizili textil zn. H.I.S. v hodnotě nejméně 2 092 936,73 Kč ke škodě firmy H. S. P., s. r. o., O. t., P., po zmocnění se vozidla obviněný spolu se svědkem toto navedl k místu, kde mělo být umístěno, kdy si již při domluvě s R. K. musel být vědom, že vozidlo a náklad budou získány trestnou činností.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal odvolání obviněný P. V. a další spoluobvinění R. Z. a D. Z. Na podkladě těchto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 2 To 93/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to v případě obviněného P. V. ve výroku o trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému P. V. dne 4. 1. 2008, jeho obhájkyni dne 22. 11. 2007 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 21. 11. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. X. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Brně dne 4. 3. 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl jeho se týkající výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu a jeho prostřednictvím také výrok o vině rozsudku nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebylo prokázáno jednání, které je obsaženo ve výrokové části rozsudků obou soudů, konkrétně nebylo prokázáno, že by si obviněný v době, kdy jej K. žádal o ukrytí předmětného automobilu, musel být vědom, že vozidlo s nákladem budou získány trestnou činností. Bylo prokázáno pouze to, že obviněný v době před činem telefonoval s K., který po něm chtěl ukrýt auto s nákladem. Neexistuje důkaz, který by dokládal obsah tohoto telefonického hovoru, ani důkaz o tom, že by K. informoval obviněného, jakým způsobem tento automobil s nákladem bude získán. Korunní svědek obžaloby S. potvrdil verzi obviněného. Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu pak vyplývá, že tento chápe pomoc k trestnému činu jako určitý psychický stav osoby, která „si může snad myslet při slibování pomoci, že pomáhá pachateli trestného činu a že zřejmě to, co chce osoba ukrýt, může být získáno trestnou činností“. Taková úvaha však nemůže podle obviněného obstát, neboť pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Obviněný má pak dále za to, že jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin nadržování dle ustanovení §166 odst. 1 tr. zák. obviněný také vyslovuje úvahu, že pokud by dopředu věděl, že předmětný automobil s nákladem bude získán krádeží, stěží by zajišťoval úkryt na poslední chvíli.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a aby přikázal soudu nalézacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k námitce obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin nadržování, uvedl že jí nelze přisvědčit. Závěr zachycený ve skutkové větě, že obviněný zjišťoval u svědka S. ještě před spácháním skutku možnost uskladnění odcizené dodávky, nelze považovat za závěr přijatý svévolně. V řízení bylo prokázáno, o jaké vozidlo a o jaký náklad šlo a jak se k obviněnému tato věc dostala. Je tedy zřejmé, že v době kontaktování svědka S. měl obviněný představu o tom, co má „uklidit“. Pokud by věc měla být získána běžným způsobem, pak obviněný činil zcela neodůvodněné kroky. I z jeho následného jednání (znervózněl a sliboval, že dodávku uklidí) je zjevné, že o povaze celé věci věděl. Není možné považovat jednání obviněného za trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., neboť ten je vázán výlučně na situaci, kdy pachatel získá o činu povědomí až po jeho spáchání. Klíčové je v dané věci to, že soudy měly k disposici takové skutečnosti, z nichž mohly vyvodit skutkový závěr, že obviněný V. již před činem samým vyjádřil svou ochotu pomoci dalším pachatelům, konkrétně R. K. Soudy podle názoru státního zástupce zjistily skutkový stav tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, a tento je dostačující pro rozhodnutí. Dodržely přitom pravidla hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemném vztahu a vypořádaly se i s námitkami obhajoby. Trestní řízení jako celek nepředstavuje vykročení z pravidel spravedlivého procesu.
Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i u většiny vad vytýkaných obviněným. Obviněný totiž své tvrzení o tom, že se nedopustil pomoci k trestnému činu krádeže, ale trestného činu nadržování, zakládá na jiném skutkovém stavu, než jak vyplývá ze skutkové věty. Nebylo podle něj prokázáno, že věděl již před činem samotným, že vozidlo s nákladem má být získáno trestnou činností. Soudy obou stupňů však dospěly k odlišnému skutkovému závěru, tedy že tato skutečnost byla obviněnému známa, a skutkový závěr odpovídajícím způsobem právně posoudily. Podstatné je to, že ze skutkové věty, byť neobratně formulované, lze jednoznačně dovodit závěr soudu, že obviněný se před spácháním činu, o kterém podstatné skutečnosti věděl, domluvil s R. K., na přispění pomocí po činu, což nalézací soud blíže vysvětlil na str. 30 svého rozsudku. Nadto je nutno podotknout, že se s podstatou této námitky dostatečně vypořádal již soud prvního stupně.
Naopak tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, ohledně úmyslného charakteru jeho jednání, kterou však blíže nerozvádí, jen konstatuje, že nalézací soud ve skutkové větě vyjádřil pouze vědomostní složku vůle obviněného, když říká, že tento dopředu věděl o způsobu, jakým mělo být vozidlo s nákladem získáno. V případě pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však vyžaduje úmyslné jednání. Částečně je třeba obviněnému dát za pravdu, neboť ve skutkové větě není explicitně vyjádřeno, k čemu úmysl obviněného směřoval. Na druhou stranu Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že z celkového vyjádření popisu skutku jednoznačně plyne, že se jednalo o jednání úmyslné, aktivní, které směřovalo k zajištění úkrytu pro věci získané trestným činem. Toto je ještě podpořeno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který na str. 31 logicky dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., a tomuto závěru nelze nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch