ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1376.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1376/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2009 dovolání podané obviněným D. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 6 To 225/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 113/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 1 T 113/2002, byl obviněný D. F. zproštěn podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 4 Zt 314/2001, pro skutek, kterého se měli se spoluobviněným J. N. dopustit jako jednatelé společnosti T., spol. s r. o., se sídlem Č., T., Česká republika, tím, že:
v období let 1994 až do prohlášení konkursu 19. 12. 2000 neplatili za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a dluží tak Finančnímu úřadu Toužim částku nejméně 151.791,- Kč,
v době od 12. 9. 1995 do 15. 9. 1999 neodváděli za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a dluží tak Okresní správě sociálního zabezpečení Karlovy Vary, Krymská 2a, celkem 2.122.971,- Kč, z toho za své zaměstnance částku 507.678,- Kč,
v době od června 1993 do února 1996 neodvedli za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a dluží tak Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovně Most, v konkursu, Dělnická 21, celkem 135.705,- Kč, z toho za zaměstnance 45.235, Kč,
v době od srpna 1996 do prosince 1997 neodvedli za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a dluží tak Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Karlovy Vary, Dr. Janatky 2, celkem 820.040,- Kč, z toho za své zaměstnance 273.347,- Kč,
čímž měli podle obžaloby spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle
§147 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 6 To 225/2005, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému D. F. dne 7. 7. 2005, jeho obhájci dne 7. 7. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech dne 4. 7. 2005.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. F. společně se spoluobviněným J. N. prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. V. dovolání, kterým napadl výrokovou část citovaného usnesení. Podle zjištění ze spisového materiálu bylo dovolání podáno na poštu a adresováno soudu prvního stupně dne 8. 9. 2005. Na základě spisového materiálu se tedy jevilo, že obviněný D. F. podal dovolání opožděně. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto usnesením ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1425/2005, jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podal obviněný ústavní stížnost, kde mimo jiné doložil kopii faxové hlášenky a kopii hlášení o činnosti faxu, s tvrzením, že dovolání podal již dne 7. 9. 2005 faxem, tedy poslední den lhůty, a následně ještě 8. 9. 2005 k poštovní přepravě, přičemž jeho první podání zřejmě nebylo Okresním soudem v Karlových Varech správně zaevidováno. Na základě ústavní stížnosti pak Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 179/06, zrušil.
Nejvyšší soud proto ve smyslu ustanovení §314h tr. ř. pokračoval v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí.
Jako dovolací důvod uvedl obviněný, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že trestnost činu nemohla v daném případě zaniknout, neboť se svým jednáním nedopustil trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., přičemž namítl, že měl být zproštěn obžaloby v souladu s §226 písm. b) tr. ř. Obviněný dále uvedl, že jednání spočívající v neodvedení plateb za zaměstnance, nebylo do 1. 1. 1998 trestné, a že v daném případě nebyly za zaměstnance společnosti T., spol. s r. o., po 1. 1. 1998 odvedeny odvody ve výši, která nedosahuje hranice 50.000,- Kč. Obviněný pak pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky akceptoval závěr soudů obou stupňů, že jeho jednání bylo před 1. 1. 1998 trestné jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., uvedl, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se v období do 31. 12. 1997 on a jeho spoluobviněný dopouštěli zmiňovaného trestného činu, protože zde chybí jejich úmysl (subjektivní stránka). Též objektivní znak nebyl podle názoru obviněného naplněn, neboť společnost T., spol. s r. o., byla v dané době ve vlastnictví obviněných.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle
§265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5 2005, sp. zn. 6 To 225/2005, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 1 T 113/2002, a aby v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že námitky obviněného (a jeho spoluobviněného) uvedené v dovolání nepovažuje za důvodné, neboť jednání spočívající v neodvádění plateb uvedených v §147 tr. zák., bylo před 1. 1. 1998 trestně postižitelné jako porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 6/2001 pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.) a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 Sb. n. u. US. Dále poukazuje na to, že obvinění pokračovali v neodvádění plateb za zaměstnance i po 1. 1. 1998, a jejich jednání by bylo nutné, nedošlo-li by k zániku jeho trestnosti podle §147a tr. zák., posuzovat podle §147 odst. 1 tr. zák. (s použitím §16 odst. 1 tr. zák.). K námitce obviněných o absenci subjektivní stránky státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obvinění po mnoho let pokračovali v podnikatelské činnosti spojené se soustavným neodváděním povinných plateb a je tedy zřejmé, že z jejich strany šlo o jednání úmyslné, přičemž námitka, že byli vlastníky společnosti T., spol. s r. o., je pro jejich trestní odpovědnost zcela irelevantní. Závěrem pak státní zástupce podotýká, že popis skutku obsažený ve skutkových větách pod body 2) 4) je nejasný, neboť uvádí výši škody ve dvou rozdílných částkách, přičemž pro trestní odpovědnost obviněných jsou v daném případě relevantní pouze částky, které obvinění neodvedli „za své zaměstnance“. Podotýká však, že popis skutku byl převzat z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, což je v případě zprošťujících rozsudků běžná praxe.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání podané obviněným D. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě námitky obviněného, že z důkazů provedených soudy v předchozím řízení nelze dovodit, že by se s druhým obviněným v období do 31. 12. 1997 dopouštěli jednání, které bylo soudy kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že otázky provádění důkazů, jejich hodnocení a z nich vycházející skutkové závěry soudů jsou vyloučeny z přezkumu v dovolacím řízení. Pokud tedy soud v nalézacím řízení vzal za prokázané, že se obviněný dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku, je Nejvyšší soud v dovolacím řízením tímto skutkovým závěrem vázán.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však splňují následující námitky uvedené obviněným.
Jak již bylo výše řečeno, namítá obviněný, že jednání spočívající v neodvedení plateb za zaměstnance ve smyslu §147 tr. zák. nebylo před 1. 1. 1998 trestné a tudíž ani nemohla zaniknout trestnost takového jednání. Pokud by však bylo takové jednání shledáno jako trestné, chyběla by v daném případě subjektivní stránka ve formě úmyslu. K této námitce je třeba nejdříve v obecné rovině uvést, že jednání zaměstnavatele spočívající ve vyplacení mezd zaměstnancům za současného neodvedení záloh na daň, pojistné na zdravotní pojištění nebo pojistné na sociální zabezpečení správci daně, příslušné zdravotní pojišťovně, resp. správě sociálního zabezpečení za tyto zaměstnance, a použití neodvedených prostředků k jinému účelu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 8/1998/I Sb. rozh. tr.).
V daném případě pak ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení vyplývá, že obviněný, jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem Č., T., Česká republika, neplnil společně s druhým obviněným svoji zákonnou povinnost stanovenou příslušnými předpisy a v období od roku 1994 do dne 19. 12. 2000 neodváděl za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové dlužné částce nejméně 151.791,- Kč, v období od 12. 9. 1995 do 15. 9. 1999 neodváděl za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení v celkové dlužné částce 507.678,- Kč, v období od června 1993 do února 1996 neodváděl za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění v celkové dlužné částce 45.235,- Kč a konečně v období od srpna 1996 do prosince 1997 neodváděl za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění v celkové dlužné částce 273.347, Kč, přičemž výše uvedené neodvedené částky použil společně s druhým obviněným k jiným účelům. Uvedeného jednání se pak podle zjištění soudu dopouštěl i za situace, kdy měl dostatek finančních prostředků na minimálně částečné hrazení výše uvedených zákonných plateb. Soud prvního stupně pak v tzv. skutkové větě a dále podrobněji v odůvodnění svého rozhodnutí učinil na podkladě provedeného dokazování rovněž skutkový závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu (psychického vztahu obviněného ke svému jednání a jeho následku). Tento skutkový závěr pak kvalifikoval jako nepřímý úmysl obviněného ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. S uvedeným závěry se pak ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud shledal, že uvedená kvalifikace je správná, neboť skutkové závěry soudu prvního stupně odpovídají nepřímému úmyslu obviněného, jak je uveden v §4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek, tak jak jej popsaly soudy obou stupňů, byl trestný i před 1. 1. 1998, a to jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. S ohledem na §89 odst. 3 tr. zák. soudy obou stupňů postupovaly správně, když uvedené jednání kvalifikovaly jako trestný čin neodvedení podle §147 tr. zák., neboť posoudily dílčí útoky obviněných, spočívající v neodvedení sražených částek za zaměstnance, jako pokračující trestný čin. Dílčí útoky pokračujícího trestného činu se z hmotně právního hlediska posuzují jako jeden skutek, jehož trestnost je třeba posoudit podle trestního zákona účinného v době ukončení posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, tj. v daném případě již podle §147 tr. zák. Pokračováním v trestném činu by nebylo pouze takové jednání splňující ostatní kritéria §89 odst. 3 tr. zák., které by podle dřívější právní úpravy nebylo vůbec trestné (srov. rozhodnutí č. 7/1994/I Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v daném případě není.
Pokud se týká námitky obviněného, že nelze jeho jednání do 31. 12. 1997 posuzovat jako porušování povinnosti při správě cizího majetku, jelikož společnost T., spol. s r.o., byla ve vlastnictví obviněných, je třeba říci, že tato skutečnost je pro posouzení dané otázky zcela irelevantní, neboť cizím majetkem by byly v tomto případě částky sražené z hrubých mezd zaměstnanců (tj. majetek zaměstnanců), které měli obvinění podle zákonem uložené povinnosti odvést příslušným subjektům, což však neučinili. Pro úplnost je pak třeba připomenout, že ve vztahu fyzických osob a společnosti s ručením omezeným, ve které jsou tyto osoby společníky, je i majetek takové společnosti majetkem cizím a nikoliv majetkem fyzických osob, neboť jde o samostatné subjekty mající oddělenou právní subjektivitu a vlastní majetek. Do majetku společníků náleží pouze obchodní podíl v dané společnosti, který představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti (§61 obch. zák.).
Nejvyšší soud rovněž shledal, že pokud podle zjištění soudu prvního stupně obviněný a jeho spoluobviněný uhradili dlužné částky, které měli odvést za zaměstnance, na dani z příjmů, na pojistném na zdravotní pojištění, na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, postupoval soud prvního stupně správně, když obviněného zprostil obžaloby podle §147a tr. zák., neboť byly v daném případě uhrazeny dlužné částky za celé období vymezené v obžalobě, tyto částky byly uhrazeny v celé výši, přičemž jejich uhrazení bylo konstatováno soudem prvního stupně při hlavním líčení.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch