ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.457.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 457/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 27. 10. 2009 dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve věci obviněných B. Č. a H. E. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 6 To 767/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 103/2008 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 767/2008 ze dne 8. 12. 2008 ve vztahu k obviněným B. Č. a H. E.
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, vedeném pod sp. zn. 4 T 103/2008, ze dne 10. 10. 2008, byli shledáni vinnými B. Č., a H. E. B. Č. byl pod body 1 - 18 výroku o vině uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaných dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obv. H. E. a pod body 19 – 20 výroku o vině byl uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Obv. H. E. byla pod body 1 – 9 výroku o vině uznána vinnou pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obv. B. Č.
Za tyto trestné činy uložil Okresní soud v Litoměřicích obv. B. Č. trest odnětí svobody v době trvání 6 (šest) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci (5,85 g methamphetaminu, 800,-Kč a 2 USD). Obv. H. E. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podmíněně odložen a současně byl nad ní stanoven dohled. Oběma byl uložen i trest propadnutí věci (25,31 g heroinu, digitální váha zn. Tanita 1479). Týmž rozsudkem byli oba obvinění podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby pro čtyři dílčí skutky pokračující trestné činnosti (body 3, 5, 7, 11 obžaloby) a obviněný Č. byl podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro dílčí skutek pospaný pod bodem 22 obžaloby.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Litoměřicích se obv. B. Č. dopustil zčásti společně s obv. H. E. výše uvedené trestné činnosti tím, že – stručně řečeno –v době od října 2006 do 12. 9. 2007 přechovávali a na různých místech okresu L., prodávali heroin (diacetylmorfin) a pervitin (methamphetamin), obv. Č. rovněž navíc v téže době přechovával a na různých místech v okrese L. paralelně samostatně prodával heroin (diacetylmorfin), pervitin (methamphetamin) a subutex (buprenorfin), přičemž heroin jako omamná látka je uvedena v příloze č. 3, methamphetamin a buprenorfin jsou jako psychotropní látky uvedeny v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů (viz výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích z 10. 10. 2008, sp. zn. 4 T 103/2008) .
Tento rozsudek okresního soudu napadl obv. B. Č. odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem o tomto odvolání rozhodl usnesením sp. zn. 6 To 767/2008 ze dne 8. 12. 2008, ve kterém podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 103/2008 ze dne 10. 10. 2008, ohledně obv. Č. a s použitím §261 tr. řádu též ohledně obv. E., a to v odsuzující části ve výroku o vině a o trestu u obou obviněných, přičemž v rozsahu zrušení bylo podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu trestní stíhání obou obviněných zastaveno, a to pro ty skutky, pro něž byli oba obvinění odsouzeni rozsudkem soudu I. stupně. Současně byl podle §72 odst. 2 písm. a) tr. řádu obviněný Č. propuštěn z vazby na svobodu.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 767/2008 ze dne 8. 12. 2008 podala nejvyšší státní zástupkyně (dále jen „nejvyšší státní zástupkyně“) dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rovněž s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Své dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně státní zástupkyně odůvodňuje následujícími námitkami.
a) V prvé řadě vyjádřila své přesvědčení o nesprávném právním posouzení projednávaných trestných činů obv. Č. a E. V této souvislosti uvedla, že krajský soud zcela pominul formulaci skutku uvedenou jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v obžalobě i v odsuzujícím rozsudku soudu I. stupně a zcela svévolně zavedl odlišnou skutkovou konstrukci, podle níž se mělo údajně jednat o jediné koherentní jednání, aniž by tento svůj závěr jakkoliv racionálně vysvětlil. Tuto změnu krajský soud provedl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, které se však týká zcela odlišné skutkové situace, ve které pachatel soustavným jednáním, ve vymezené době a na určitém místě prodával omamné a psychotropní látky více osobám. Při takto formulovaném popisu skutku však prodej drogy (ve vztahu k jednotlivým kupujícím) nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. řádu, což byla právní podstata citovaného judikátu. Naproti tomu je dovolatelka přesvědčena, že obvinění Č. a E. seִdopouštěli celé řady navazujících dílčích skutků, kdy v období od října 2006 do 12. 9. 2009 prodávali drogy různým osobám v různé době a na různých místech, přičemž tyto omamné látky přechovávali ve svém společném bydlišti. Z toho vyplývá, že se evidentně jednalo o pokračující trestné jednání, v němž ve smyslu §12 odst. 12 tr. řádu každý dílčí útok je třeba považovat za samostatný skutek a je nutno o něm také ve smyslu §225 tr. řádu rozhodnout některým ze zákonem předvídaných způsobů.
b) V dalším se dovolatelka rovněž odmítavě vyjadřuje k úvahám krajského soudu o zachování či nezachování totožnosti skutku, které považuje v projednávaném případě za zcela irelevantní, vzhledem k tomu, že skutek je od počátku trestního řízení až do odsuzujícího (a dílem zprošťujícího) rozhodnutí soudu I. stupně popisován zcela shodně, a proto žádné pochybnosti o identitě skutkového základu – podle jejího názoru – nevznikly.
c) Následně nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že krajský soud soudu okresnímu nesprávně vytkl postup, kterým posoudil jako samostatný pokračující trestný čin jednání, kterého se obv. Č. dopustil po 4. 9. 2009, tj. po dni, kdy mu bylo sděleno obvinění pro skutek, který je popsán pod bodem 18 výroku o vině. V této souvislosti státní zástupkyně odkazuje na §12 odst. 11 tr. řádu a zdůrazňuje, že toto ustanovení je direktivní zákonnou směrnicí, s níž krajský soud nemůže nakládat svévolným způsobem. Na základě tohoto ustanovení uvádí, že pro skutek popsaný pod bodem 9 výroku o vině a časově vymezený mezi daty 3. 7. a 12. 9. 2007 je z hlediska jeho zařazení rozhodující okamžik ukončení, ke kterému došlo fakticky až dne 12. 9. 2007. S ohledem na tento fakt měl být i tento dílčí skutek systematicky zařazen ke skutkům 19 a 20. Současně dovolatelka akcentuje, že pouze v tomto ohledu mělo dojít k nápravě rozhodnutí soudu I. stupně. V ostatním však vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu, neboť se evidentně jedná o vadné právní posouzení skutku.
V důsledku výše uvedených pochybení došlo odvolacím soudem k mylnému zastavení trestního stíhání obou obviněných v části jednání, ve které byli soudem I. stupně důvodně uznáni vinnými. Vzhledem k těmto pochybením státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR:
zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 767/2008 ze dne 8. 12. 2008 a zrušil i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující a
v souladu s ust. §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V této souvislosti rovněž vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ČR projednal a rozhodl o tomto dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, zda je podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. řádu), v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Po prostudování předloženého dovolání shledal Nejvyšší soud, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně za přípustné, v důsledku čehož následně přistoupil k posouzení otázky, zda předložené námitky lze subsumovat pod citovaná ustanovení zákona – neboť to je rovněž podmínka pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. U rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se jedná o případy, kdy soud učinil rozhodnutí podle §11 odst. 1 tr. řádu, ačkoliv zde nebyl důvod pro zastavení trestního stíhání. Nebo soud posuzující tento případ použil nesprávně ust. §172 odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) tr. řádu. Dovolání podle tohoto dovolacího důvodu je možné rovněž podat v situaci, kdy soud zastavil trestní stíhání z některého fakultativního důvodu podle §172 odst. 2 tr. řádu, ačkoli by zde nedošlo k naplnění některého z nich. Dikci zákona, že nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, je třeba vykládat tak, že obecně nebylo možné dané rozhodnutí vydat, nevztahuje se tedy na případy, kdy dané rozhodnutí vydáno být mohlo, ale mělo tak být učiněno z jiného důvodu, než se stalo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky nejvyšší státní zástupkyně lze subsumovat pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, a proto se následně zabýval předloženým případem po stránce věcné.
První námitka spočívá v nesouhlasu dovolatelky s tím, že krajský soud zhodnotil posuzovanou trestnou činnost obou obviněných jako jediné koherentní jednání. Soud II. stupně svou argumentaci převzal z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Nicméně toto rozhodnutí je na projednávaný případ evidentně nepřiléhavé. Ze spisového materiálu vyplynulo, že projednávanou trestnou činnost obv. Č. a E. posoudily soudy I. a II. instance ve svých rozhodnutích zásadně rozdílně. Zatímco Okresní soud v Litoměřicích ji vyhodnotil jako pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., Krajský soud v Ústí nad Labem s tímto pojetím vyslovil zásadní nesouhlas a trestnou činnost obou obviněných popsal jako jediný koherentní skutek, neboli „jediné jednání vztahující se k trestněprávně relevantnímu následku, spočívajícího v uspokojování většího množství osob zneužívajících návykové látky a přechovávání této návykové látky k její další distribuci a které nebylo možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu“ (viz s. 16 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 767/2008 z 10. 10. 2008). Z tohoto rozporného pojetí téhož skutku jednoznačně vyplývá, že podstatou a zároveň východiskem pro další právní rozbor je v první řadě posouzení povahy trestné činnosti obou obviněných.
Okresní soud v Litoměřicích právně kvalifikoval trestnou činnost obv. Č. a E. jako pokračující trestný čin, neboť popis jednání obou delikventů popsané v tzv. „skutkové větě“ podle právního názoru tohoto soudu odpovídá zákonným znakům pokračování (viz ust. §89 odst. 3 tr. zák.). Podle této zákonné definice jednotlivé dílčí útoky pachatele:
a) musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení,
musí být spojeny blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Z provedeného dokazování soud I. stupně vyvodil, že v jednání obou obviněných lze vysledovat všechny výše uvedené zákonné znaky. Oba obvinění (i když každý jinak) svým jednáním po přesně vymezenou dobu opakovaně naplňovali tutéž skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Jednotlivé útoky, z nichž každý naplnil znaky téhož trestného činu, byly po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem hlavního pachatele, kterým obv. Č. od počátku své trestné činnosti zamýšlel kontinuálně získávat finanční hotovost nákupem a následným prodejem tvrdých drog zájemcům z L. a přilehlého okolí. Současně je nutné zdůraznit, že tento svůj záměr pachatel (zčásti i se spolupachatelkou) objektivně postupně realizoval. Rovněž způsob této realizace byl stejný nebo velmi obdobný – oba pachatelé se se svými klienty scházeli po předchozí telefonické dohodě na smluveném místě a zde jim prodali požadovanou drogu v žádaném množství, za což inkasovali dohodnutou sumu. Také požadavek blízké časové souvislosti a předmětu útoku je splněn, neboť obv. Č. (opět zčásti společně s obv. E.) se touto trestnou činností zabýval téměř každodenně, neboť každý den realizovali předmětný obchod nebo alespoň byli připraveni aktivně reagovat na okamžitou poptávku a v podstatě okamžitě dodat požadovanou omamnou látku v dohodnutém množství svým klientům – samozřejmě pokud nedošlo k výpadku v distribuci, který byl však zpravidla jen dočasný a vztahoval se jen k jednomu druhu nabízených drog. Je tedy jasné, že touto činností pachatel(é) opakovaně napadal(i) státem chráněný objekt, kterým je zájem společnosti na ochraně zdraví svých občanů a tedy zájem státu na ochraně společnosti před zneužíváním narkotik či nekontrolovanému nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami.
Krajský soud v Ústí nad Labem se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zabýval otázkou totožnosti skutku (která však žádnou z procesních stran nebyla nikým zpochybněna) a poté s odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 ze dne 29. 3. 2009 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, s. 102, rok 2007) svou právní úvahu uzavřel závěrem, že „trestní stíhání obžalovaného Č. a E. bylo vedeno jen pro jediný samostatný skutek, nikoliv pro více dílčích útoků jednoho trestného činu, spáchaného za podmínek pokračování“, a to bez toho, aby svůj náhlý závěr náležitě objasnil.
Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí trestnou činnost obou obviněných kvalifikoval právně chybně. Stalo se tak v důsledku nesprávné interpretace usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, které se zabývá zcela odlišnou situací, i když se rovněž jedná o trestnou činnost, týkající se nakládání s narkotiky. Z právní věty tohoto judikátu jasně vyplývá, že „pokud ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné a psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ust. §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. řádu“. Z ukončeného dokazování v případu Č. a E. však jasně vyplynulo, že jednání, resp. způsob páchání trestné činnosti obou obviněných bylo zásadně odlišné, než popisuje výše uvedený judikát. Především jejich trestná činnost evidentně vykazuje znaky pokračujícího trestného činu, protože se jedná o několik útoků na chráněný zájem, spáchaných v různé době a na různých místech, jak bylo řečeno výše, na což je nutné reagovat odpovídající právní kvalifikací a následným vyměřením odpovídající sankce.
V návaznosti na výše uvedené je rovněž nutné akcentovat, že otázka totožnosti skutku, kterou krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí tak podrobně rozebírá, nebyla při posuzování tohoto případu žádnou procesní stranou otevřena či zpochybněna. O tomto faktu svědčí formulace projednávaného skutku, jak jsou uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 7), dále v obžalobě samotné (č. l. 487) i v rozsudku okresního soudu (č. l. 617). Naopak ze všech těchto dokumentů vyplývá, že z hmotně právního hlediska se skutečně jedná o tentýž skutek, a proto právní úvahu krajského soudu o totožnosti projednávaného skutku považuje Nejvyšší soud za nadbytečnou a s podstatou projednávaného případu naprosto nesouvisející. Na vysvětlení je třeba zdůraznit, že právní argumentace o totožnosti skutku v textu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 má své racionální opodstatnění, neboť obviněný v tomto dovolání namítl, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno pro jiný skutek, než pro který byl obžalován. Na to Nejvyšší soud reagoval částí, ve které objasnil, že není na místě o totožnosti skutku pochybovat (a to přestože v průběhu přípravného řízení došlo ke změně v jeho popisu) neboť tato změna vedla pouze k upřesnění popisovaného skutku, přesněji řečeno ke zpřesnění dalších údajů tento skutek konkretizujících – a nikoliv o rozšíření trestního stíhání o další skutek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 2007, s. 102). V projednávaném případě obv. Č. a E. však k žádnému podobnému zpochybnění nedošlo.
Jako v pořadí třetí námitku nejvyšší státní zástupkyně v rámci dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedla, že krajský soud neoprávněně vytkl okresnímu soudu postup, kterým trestnou činnost obv. Č. a E., páchanou po 4. 9. 2009 (tj. po dni, kdy bylo obviněnému sděleno obvinění) posoudil jako samostatný pokračující trestný čin. Je jasné, že tento názor zaujal odvolací soud poté, co vymezil předmětnou trestnou činnost jako jediné koherentní jednání, nicméně vzhledem k tomu, že tento názor Nejvyšší soud odmítl a projednávanou trestnou činnost kvalifikoval jako pokračující, je nutné uvést na pravou míru i tuto nastolenou otázku.
Novelizací trestního zákona a trestního řádu (provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) bylo do textu trestního řádu doplněno ust. §12 odst. 11, které stanovilo jako mezník, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání den, kdy bylo pachateli sděleno obvinění. To má pro pokračování v trestné činnosti zásadní význam, neboť v případě, že obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán i po sdělení obvinění (resp. po zahájení trestní stíhání), je takové jednání od tohoto momentu posuzováno jako skutek nový, a to i tehdy, pokud trestná činnost po tomto sdělení plynule navazuje na předchozí (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 10 To 230/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 2007, s. 502 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 101/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 556, svazek 24, s. 298). Z toho vyplývá, že skutky týkající se obv. Č.e pod body 19 a 20 je nutné vyhodnotit tak, jak to učinil soud I. stupně, totiž jako samostatný skutek pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák.
Nicméně i Okresní soud v Litoměřicích ve svém rozsudku přehlédl, jak bylo řečeno výše, že ve výčtu trestné činnosti skutek popsaný pod č. 9 zahrnuje trestnou činnost obou obviněných páchanou před a po sdělení obvinění (konkrétně mezi 3. červencem 2007 a 12. zářím 2007). Z tohoto důvodu je nutné v souladu s ust. §12 odst. 11 tr. řádu i tento skutek vyčlenit z pokračující trestné činnosti páchané do tohoto data a nadále jej posuzovat jako skutek nový (a to i přesto, že tato trestná činnost, páchaná po zahájení trestního řízení, navázala na tu předchozí). Pro systematické zařazení tohoto skutku se jeví jako nejpříhodnější položka č. 19, v důsledku čehož budou skutky uvedené v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích pod č. 19 a 20 posunuty o jedno místo – tedy na pozice 20 a 21.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům Nejvyšší soud považuje i tuto námitku státní zástupkyně za oprávněnou.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 767/2008 z 8. 12. 2008 vyplývá, že ten v souladu s ust. §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích z 10. 10. 2008, sp. zn. 4 T 103/2008, u obv. B. Č. a podle §261 tr. řádu též u H. E. v odsuzující části ve výroku o vině a v celém výroku o trestu u obou obžalovaných, přičemž v rozsahu zrušení se podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu trestní stíhání obv. Č. a obv. E. zastavuje. Proti tomuto rozhodnutí ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně brojí, neboť je přesvědčena, že vzhledem k výše uvedeným právním pochybením došlo ze strany krajského soudu k celkově mylnému posouzení případu a tím pádem i k přijetí chybného závěru.
Nejvyšší soud konstatuje, že krajský soud zastavil trestní stíhání obv. Č. a E., neboť shledal, že soud I. stupně zprostil obžaloby oba obviněné pro část trestného jednání. Jelikož však vyhodnotil posuzovanou trestnou činnost obou obviněných za jediné souvislé jednání a nikoliv za pokračování, dospěl k závěru, že o skutku bylo soudem I. stupně rozhodnuto jak výrokem odsuzujícím, tak zprošťujícím. Z tohoto důvodu rozhodl o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 103/2008 z 10.10.2008 a v návaznosti na to zastavil trestní stíhání obou obviněných a současně podle ust. §72 odst. 2 písm. a) tr. řádu propustil obv. Č. z vazby na svobodu.
Z ust. §223 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že „soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu“. Krajský soud v Ústí nad Labem shledal, že trestní stíhání je nutné zastavit z důvodu vymezeném v §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, protože soud I. stupně o činu, který podle jeho názoru je i z procesního hlediska jediným skutkem, rozhodl jak výrokem odsuzujícím tak výrokem zprošťujícím. Vzhledem k tomu, že právní argumentace krajského soudu je chybná a jednání obviněných je třeba považovat za pokračující trestný čin, skládající se z řady dílčích útoků (z procesního hlediska samostatných dílčích skutků), je nutně vadný i závěr tohoto soudu o zastavení trestního stíhání.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané z důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu vyhověl, neboť se zjevně jedná o námitky opodstatněné. V souladu s §265k odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 767/2008 ze dne 8. 12. 2008 zrušil a současně s ním, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo, pozbyly podkladu. V návaznosti na toto rozhodnutí Nejvyšší soud v souladu s ust. §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před krajským soudem, v důsledku čehož se krajský soud bude muset touto věcí znovu zabývat, a to z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ze strany obviněného B. Č. i jeho spolupachatelky H. E. V novém řízení pak krajský soud odstraní vady vytknuté Nejvyšším soudem, neboť podle §265s odst. 1 tr. ř. je jeho vysloveným právním názorem vázán.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman