ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.495.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 495/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2009 dovolání podané obviněným J. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 42 To 3/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 204/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 1 T 204/2007, byl J. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž od jeho potrestání bylo podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno. Poškození byly se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou se obviněný J. C. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 1. 8. 2006 v době kolem 15.00 hodin na staveništi skladovací haly a kanceláře na ul. P. na pozemku parc. č. 5280/65, 5280/2 ve V. M., okr. Ž. n. S., zapříčinil smrtelný pracovní úraz J. C., ke kterému došlo tak, že M. B. svým jeřábem AD 20 umístěným na podvozku nákladního vozidla tov. zn. TATRA 148, zvedal do výše asi 11 metrů konstrukci střechy, kterou na jeřáb vázacím prostředkem upevnil dodavatel stavby J. C. st., v uvedené výšce se vázací prostředek přetrhl, konstrukce se částečně uvolnila, začala padat, při pádu se přetočila a zasáhla poškozeného J. C. ml., který v této době byl v přesně nezjištěné výšce na vysokozdvižné plošině nákladního vozidla AVIA, připravoval se montovat zvedanou konstrukci, v důsledku čehož poškozený J. C. ml. utrpěl zejména drtivé poranění hlavy s celkovým výhřezem mozku, což bylo bezprostřední příčinou smrti na místě a dále došlo k poškození vozidla AVIA, čímž byla způsobena škoda společnosti E. Ing. K., s. r. o., K., T., ve výši nejméně 89 357,- Kč, kdy J. C. st. jako dodávající a montující skladovou halu porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, zejména §134e zákoníku práce v návaznosti na vyhlášku č. 324/1990 Sb. v platném znění, neboť nestanovil a neprováděl pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci zejména nebyli ohroženi padajícími nebo klouzajícími předměty či materiály, neboť jako dodavatel stavebních prací dostatečně nezpracoval technologický postup montáže jím montované konstrukce, který musí obsahovat časový sled montážních záběrů, podmínky nasazení a pohyb mechanizačních prostředků, zásadní řešení přístupu pracovníků ke stykovým uzlům včetně jejich ochrany a zabezpečení dotčených pracovišť a neseznámil řádně pracovníky s předpisy o bezpečnosti práce v rozsahu potřebném k výkonu jejich práce, což se projevilo tím, že koš vysokozdvižné plošiny s poškozeným J. C. ml. byl po dobu zdvihání střešní konstrukce a v době jejího pádu v nebezpečném prostoru padající a nedefinovatelně se pohybující před tím zvednuté střešní konstrukce.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 42 To 3/2008, tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o upuštění od potrestání a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že J. C. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému dne 19. 12. 2008, jeho obhájci rovněž dne 19. 12. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou dne 17. 12. 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. Z. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 17. 2. 2009.
Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že je sice pravda, že porušil právní normy tím, že písemně nezpracoval technologický postup montáže, to však neznamená, že během práce na staveništi své zaměstnance a další osoby na zakázce pracující řádně nepoučil a průběžně nepoučoval. Na takovýchto zakázkách se svými zaměstnanci a dalšími osobami pracoval opakovaně a zaměstnanci postup montáže detailně znali. Přesto ještě během práce obviněný rozděloval úkoly a dával pokyny. Poškozený byl na plošině mimo dosah pádu konstrukce až do okamžiku, kdy se pootočila a zajela pod paždík. V tom okamžiku jeřábník B. z neznámého důvodu začal konstrukci zvedat. Obviněný na něj přitom signalizoval, aby zastavil, ale jeřábník pokračoval dál. Svou vinu pak potvrdil, když po pádu konstrukce vyskočil z kabiny jeřábu a řekl: „Já vůl, já jsem neměl přitahovat“. Přesto, že obviněný koordinoval činnost svých podřízených a maximálně se snažil, aby nevznikaly nebezpečné situace, nemohl objektivně zabezpečit, aby všechny osoby poslechly jeho pokyny a chovaly se v souladu se zásadami bezpečnosti práce. Nemohl vykonávat dozor nad chováním každého z nich po celou dobu práce. Ačkoli i poškozeného upozorňoval, že se má zdržovat mimo dosah zvedaného břemene, sjížděl tento s plošinou pro šrouby pod takovým úhlem, že se dostal pod břemeno. Celá událost byla dílem okamžiku a dovolatel v tu chvíli soustředil svou pozornost na činnost jeřábníka, kterému dával pokyn, aby přestal s konstrukcí manipulovat. Další nešťastnou okolností, která přispěla k usmrcení poškozeného, bylo to, že se v době pádu konstrukce poškozený nacházel pouze dva metry nad zemí. Jak uvedl znalec V. S., prostor, který může negativně působit na člověka se rozšiřuje kuželovitě nebo jehlanovitě vzhůru, největší nebezpečí je dole na zemi.
Obviněný nepopírá, že porušil předpisy o bezpečnosti práce tím, že nezpracoval písemně technologický postup, jeho pochybení je však ryze formální, nelze v něm vidět příčinnou souvislost s nastalým následkem. Obdobnou nehodu by nebylo možno vyloučit ani, kdyby obviněný písemný technologický postup zpracoval, neboť ani tak by nebylo možno zajistit řádný a bezpečný výkon práce všemi zúčastněnými na místě. Dovolatel je proto přesvědčen že u něj absentuje subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Případné zjištěné nedostatky měly být řešeny ve správním řízení Oblastním inspektorátem bezpečnosti práce.
Vzhledem k tomu navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ve výroku I. a II., jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ve výroku o vině a všech výrocích navazujících, a aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby nebo věc postoupí příslušnému inspektorátu bezpečnosti práce k řízení o přestupku.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta uvedla, že obviněný svými námitkami materiálně naplnil zvolený dovolací důvod, neboť zpochybnil správnost výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že skutek popsaný ve výroku nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jde o přestupek na úseku bezpečnosti práce. Nemožnost posouzení skutku jako trestného činu spatřuje v absenci příčinné souvislosti, přičemž zpochybňuje i své zavinění.
K námitce absence příčinné souvislosti státní zástupkyně konstatuje, že pachatel způsobí zakázaný škodlivý následek i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo. V posuzované věci nalézací soud podle státní zástupkyně správně vyhodnotil, že na následku, tedy smrti poškozeného, se podíleli jeřábník M. B., obviněný i poškozený, J. C. ml.
Státní zástupkyně dále po shrnutí celého skutkového děje zdůraznila, že sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že J. C. ml. neměl vhodné šrouby k upevnění střešní konstrukce a proto mu dal pokyn, aby si pro ně na plošině sjel. Poškozený se proto pod břemeno dostal v souvislosti s pokynem obviněného, který nebyl v souladu s bezpečnostními předpisy. Takové jednání obviněného bezpochyby bylo v příčinné souvislosti s následkem, přičemž zavinění obviněného není v zásadní míře snižováno spoluzaviněním dalších osob.
Pokud jde o zavinění obviněného, toto bylo ve formě vědomé nedbalosti prokázáno. S ohledem na postavení zaměstnavatele a dodavatele stavebních prací byl obviněný podle tehdy platného §132a odst. 1, 2 zákoníku práce povinen přijímat opatření k prevenci rizik, čímž se rozumí také všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle §134e odst. 1 písm. b) tehdy platného zákoníku práce byl pak dále povinen organizovat práci a provádět pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci zejména nebyli ohroženi padajícími nebo klouzajícími předměty či materiály. V případě montážních prací, které obviněný prováděl, jde o vyhlášku č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích. Podle §40 odst. 1 citované vyhlášky byl obviněný jako dodavatel stavebních prací povinen zpracovat technologický postup montáže a při samotném provádění montážních prací s ním všechny zúčastněné pracovníky seznámit. Obviněný nejen že nedodržel příslušný bezpečnostní předpis a tím i povinnou míru opatrnosti, ale nezajistil bezpečnost ani jiným vhodným způsobem, neboť poškozenému dal pokyn, aby si sjel pro šrouby, čímž se tento začal pohybovat v prostoru pod dosud zavěšeným, ale nezajištěným břemenem, což přímo odporuje ustanovení §45 odst. 6 citované vyhlášky. Obviněný musel vědět, že za těchto okolností může způsobit předmětný následek, přičemž právě proto, že podobné montáže zřejmě obdobným způsobem prováděl již v minulosti, spoléhal, že jej nezpůsobí.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě námitky obviněného, kterou zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví. Závěr soudu o jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti totiž napadá tvrzením, že jeho pochybení bylo ryze formální, neboť všechny osoby zúčastněné na montáži včetně poškozeného ústně poučil o bezpečnosti práce a průběžně jim také rozděloval úkoly a na bezpečnost dohlížel. Ze skutkových závěrů přijatých soudem prvního stupně (a ani z výpovědí svědků zachycených v protokole o hlavním líčení) však nevyplývá, že by obviněný tak, jak tvrdí, všechny zúčastněné osoby poučil, eventuelně že by v ústní formě zpracoval požadovaný technický postup montáže. Obviněný v této části dovolání v podstatě napadá skutkové závěry nalézacího soudu a snaží se prosadit verzi, podle které udělal vše potřebné, aby nehodě předešel.
Zvolenému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka obviněného, podle které mezi jeho jednáním, tedy porušením předpisů o bezpečnosti práce, a následkem, smrtí poškozeného, nebyla příčinná souvislost. Jeho námitce ale nelze přisvědčit. Podle všeobecně přijímané teorie je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal nebo nenastal způsobem, jakým nastal. Není rozhodnující, zda k následku došlo působením více okolností, tedy nejen jednáním pachatele (srov. přiměřeně č. 47/1970-II., č. 21/1981, č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podle závěrů soudu prvního stupně „J. C. st. jako dodávající a montující skladovou halu porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, zejména §134e zákoníku práce v návaznosti na vyhlášku č. 324/1990 Sb. v platném znění, neboť nestanovil a neprováděl pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci zejména nebyli ohroženi padajícími nebo klouzajícími předměty či materiály, neboť jako dodavatel stavebních prací dostatečně nezpracoval technologický postup montáže jím montované konstrukce, který musí obsahovat časový sled montážních záběrů, podmínky nasazení a pohyb mechanizačních prostředků, zásadní řešení přístupu pracovníků ke stykovým uzlům včetně jejich ochrany a zabezpečení dotčených pracovišť a neseznámil řádně pracovníky s předpisy o bezpečnosti práce v rozsahu potřebném k výkonu jejich práce“. Znalec z oboru bezpečnosti práce V. S. pak mimo jiné k umístění vysokozdvižné plošiny na místě uvedl, že „plošinu bylo možno postavit jedině způsobem, jakým byla postavena, avšak na pracovní plošině je otoč, kterou je možno plošinu pootočit na opačnou stranu, takže by se nedostala pod padající konstrukci. Podle znalce se chybně s plošinou takto běžně manipuluje, což mohl vyloučit chybějící technologický postup.“ S těmito závěry soudu prvního stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Nejvyšší soud má na rozdíl od státní zástupkyně dále zato, že trestně právně významným jednáním obviněného ve vztahu k následku nebyl jeho pokyn poškozenému, ať si sjede pro šrouby. Tento pokyn jistě je jako jedna z řady dílčích událostí v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného, na druhou stranu však v daném okamžiku nemohl obviněný detailně vysvětlit poškozenému, jak má pro šrouby bezpečně sjet. Zde je možno přisvědčit obviněnému, že nebylo v jeho moci v každém okamžiku řídit pohyb všech zúčastněných osob. Avšak právě proto měl obviněný písemně zpracovat technologický postup montáže a všechny pracovníky s ním seznámit stejně jako s předpisy o bezpečnosti práce a zajistit tak i správnou manipulaci s plošinou. Skutečnost, že se při těchto úkonech běžně nepostupuje správně – nevyhotovuje se písemně technologický postup, chybně se shora uvedeným způsobem manipuluje s vysokozdvižnou plošinou, nemůže za uvedených okolností obviněného vyvinit. Prováděné montážní práce jsou z bezpečnostního hlediska velmi rizikové, takže každé pochybení jednotlivých pracovníků, jako tomu bylo v posuzovaném případě, může mít pro ostatní pracovníky tragické následky. Právě proto jsou právními předpisy stanovena přísná pravidla pro řízení těchto prací, která právě mají vznik takových následků při pochybení jednotlivých pracovníků vyloučit. Příčinný vztah opomenutí obviněného k nastalému následku je proto zřejmý.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. C. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch