ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1116.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1116/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné V. Z. P. Č. R., proti povinnému J. H., zastoupenému advokátkou, pro 44.038,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 Nc 1459/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31.5.2007, č.j. 12 Co 318/2007-10, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 20.9.2006, č.j. 9 Nc 1459/2006-2, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že odvolatelem namítaná nepříznivá finanční situace není skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že odvolací soud „se nezaobíral tím, jak pohledávka oprávněného vznikla, zda povinný mohl dostát své zákonné povinnosti, zda pohledávka je v souladu s právem, přestože povinný na tyto skutečnosti poukazoval. Domnívá se, že pokud ne vlastním zaviněním nemohl dostát své povinnosti, ani nemohla vzniknout pohledávka vůči němu v souladu s právem.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle §44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však povinný vůbec neuplatnil.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný se otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a tedy ani sám netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky, zda odvolání povinného (ne)obsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu) uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech povinný v odvolání nevytýkal.
Závěr krajského soudu, že odvolání povinného neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu) je tedy v souladu s judikaturou.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu