ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1742.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1742/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. d. P., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. M., vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 E 10/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, č. j. 6 Co 2531/2007-77, takto:
I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá, v ostatním se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 31. 8. 2007, č. j. 5 E 10/2007-59, Okresní soud v Prachaticích nařídil podle svého rozsudku ze dne 7. 5. 1993, č. j. 2 C 90/93-8, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí, do náhradního bytu – garsoniéry č. ve 3. NP domu č.p. v O., okres P., sestávajícího z příslušenství, chodby a jedné místnosti o podlahové ploše 17,09 m2, a povinnému uložil zaplatit oprávněnému 6 593,- Kč na nákladech řízení. Vycházel z toho, že zajištěná bytová náhrada je dostatečně velká pro 2 osoby (povinného a jeho družku) a odpovídá vykonávanému rozhodnutí.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že zajištěná garsoniéra neodpovídá vykonávanému rozhodnutí (vyžadujícímu zajištění náhradního bytu), neboť má malou výměru (11,03 m2), což je méně než stanoví §3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, pro případ, tvoří-li byt jediná obytná místnost. Odvolací soud rovněž uzavřel, že zajištěná náhrada ani nesplňuje podmínku lidsky důstojného ubytování. Z uvedených důvodů již nezkoumal počet členů domácnosti povinného.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom má za to, že posouzení, který prostor je či není bytem, nespadá do pravomoci soudu. Zajištěná garsoniéra byla jako byt podle předpisů platných v době kolaudace řádně zkolaudována, byla jako byt v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. vyčleněna prohlášením vlastníka a takto i zapsána do katastru nemovitostí, který ji rovněž považoval za byt ve smyslu §2 písm. b) zák. č. 72/1994 Sb. Rozhodnutí soudu o tom, že zajištěná náhrada „přestala být bytem“ značně snižuje právní jistotu majitelů starších bytů. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 20 Cdo 129/98, podle nějž je přiměřeným i náhradní byt nesplňující z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností požadavky dle §712 odst. 2 obč. zák., pokud neexistuje objektivní možnost zajistit byt lépe odpovídající. Dovolatel přitom 14 let vhodnější bytovou náhradu marně hledá. Rovněž nesouhlasí s tím, že by bytová náhrada měla být vhodná pro obývání třemi osobami, za situace, kdy družce povinného A. R. žádné právo užívat byt s povinným a jeho synem nesvědčí, s povinným nikdy trvale nežila, nebyla členem domácnosti a oprávněný nikdy nedal souhlas s jejím trvalým bydlením v předmětném bytě. Přestože Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení vytkl soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost závěru, že s povinným ve společné domácnosti žije jeho družka, soudy se tím nezabývaly a ke zhojení této vady ani tentokrát nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – není důvodné.
Předně je třeba uzavřít, že žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají.
Nelze ani přisvědčit námitce, že řízení je nadále zatíženo vadou, jež vedla dovolací soud ke zrušení předchozích rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2849/2006), neboť odvolací soud své nynější rozhodnutí (důvodně) založil na novém zjištění a tedy jiném závěru, než který trpěl nepřezkoumatelností.
Dovolatel se předně mýlí, má-li za to, že otázka posouzení zajištění odpovídající bytové náhrady ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ve smyslu §343 a násl. o. s. ř. nespadá do pravomoci soudu. Z §343 o. s. ř. jednoznačně a nepochybně vyplývá, že soud nařizuje výkon rozhodnutí vyklizením, je-li prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí. Soud výkonu rozhodnutí zde tedy neurčuje resp. nerozhoduje o tom, který prostor je či není bytem, jak namítá dovolatel, ale posuzuje, zda zajištěný byt splňuje kritéria náhradního bytu, určeného exekučním titulem, a rovněž podmínky stanovené v §712 odst. 2 obč. zák. K tomu nestačí zjištění, že prostor byl jako byt zkolaudován a jako bytová jednotka zapsán do katastru nemovitostí (oprávněný navíc jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak ani před odvolacím soudem k důkazu kolaudační rozhodnutí, případně prohlášení vlastníka dle zák. č. 42/1994 Sb., nenavrhl ani nepředložil).
Je třeba připomenout, že občanský zákoník činí rozdíl mezi přiměřeným náhradním bytem, náhradním bytem, náhradním ubytováním a přístřeším.
Podle §712 odst. 2, věty první, obč. zák. náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti.
Pojem bytu není v českém právním řádu obecně vymezen. Jednotlivé zvláštní právní předpisy tento pojem vymezují vždy pro oblast své specifické působnosti. Při absenci výkladu pojmu v právních předpisech, jež mají povahu prováděcích předpisů k občanskému zákoníku, je nutné vyjít především z předpisů stavebních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8, ročník 2002, pod č. 46).
S účinností od 1. 7. 1998 do 26. 8. 2009 stanovilo ustanovení §3 písm. h/, i/ (dříve l/, m/) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, že byt je soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen; obytná místnost je část bytu (zejména obývací pokoj, ložnice, jídelna), která splňuje požadavky předepsané touto vyhláškou, je určena k trvalému bydlení a má nejmenší podlahovou plochu 8 m 2; pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně 16 m 2 (obdobná definice byla vtělena i do nové vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, jež nahradila vyhlášku č. 137/1998 Sb.).
Odvolací soud tedy postupoval správně, zkoumal-li v prvé řadě, zda se z hlediska vlastností nabízené náhrady (zejména se zřetelem k rozměrům podlahové plochy garsoniéry) jedná alespoň o byt o jedné obytné místnosti. V případě kladného závěru by pak bylo na místě určit, zda lze takový byt pokládat za náhradní byt ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. (obdobně srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8, ročník 2002, pod č. 46). Jestliže po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že zajištěná garsoniéra nesplňuje kritéria bytu resp. ani bytu o jedné obytné místnosti, pak správně uzavřel, že tato zajištěná náhrada neodpovídá vykonávanému rozhodnutí, jež ukládá povinnost vyklidit byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Za těchto okolností již bylo nadbytečné, zabývat se dalším zjišťováním počtu členů domácnosti povinného.
Argumentace oprávněného, poukazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, není v projednávané věci případná, neboť toto neposuzovalo otázku výkladu pojmu byt co do jeho velikosti z hlediska kritérií stanovených stavebně technickými předpisy na minimální podlahovou plochu bytu (bytu s jedinou obytnou místností), ale z hlediska požadavku na zajištění náhradního bytu přiměřeného bytu vyklizovanému (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1970/2002). Proto také soud v projednávané věci nezkoumal (a oprávněný netvrdil ani neprokazoval), že oprávněný objektivně neměl možnost zajistit vhodnější bytovou náhradu, ačkoli vyvinul veškerou snahu, kterou lze po něm spravedlivě požadovat. Za takovou snahu by nebylo možno považovat bez dalšího pouhé podání žádosti o přidělení městského bytu (srov. čl. 16).
Oprávněnému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání proti výrokům ve věci samé jako nedůvodné podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné; ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Dovolací soud proto dovolání proti výroků o nákladech řízení odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání oprávněného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a povinnému tak vzniklo podle ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Protože však povinnému v tomto stádiu řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl dovolací soud, že na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z účastníků právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu