ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1782.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1782/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Č. s., a. s., proti povinné JUDr. M. H., zastoupené advokátem, pro 12.579.872,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 3693/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2006, č. j. 16 Co 132/2006-281, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil v odvoláním napadeném výroku II. usnesení ze dne 20. 10. 2005, č. j. 19 Nc 3693/2002-259, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na úplné zastavení exekuce (nařízené usnesením ze dne 26. 4. 2002, č.j. 19 Nc 3693/2002-33). Odvolací soud uzavřel, že rozsudek, který je exekučním titulem, je formálně vykonatelný, takže zde není důvod pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.,“ ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Rozsudek byl povinné doručen do vlastních rukou dne 18. 8. 1999. O jeho doručení svědčí i skutečnost, že povinná požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a takovéto odvolání i podala. Ze znaleckého posudku ani lékařských zpráv předložených povinnou nevyplývá, že by v době doručování nebyla způsobilá k právním úkonům v takovém rozsahu, že by převzetí rozhodnutí nebylo platným procesním úkonem s účinky doručení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. oponuje závěru o formální vykonatelnosti exekučního titulu. Dovolatelka namítá, že „v době doručování rozsudků nalézacího řízení nebyla způsobilá k právním úkonům a tento úkon je ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 Obč.Zák. úkonem neplatným, neboť povinná jednala v duševní poruše, která byla přechodného rázu, nicméně činila ji k tomuto právnímu úkonu neschopnou.“ Od dubna 1998 trpí onemocněním, které „způsobuje vyloučení způsobilosti k právním úkonům,“ nemoc však byla „řádně specifikována“ teprve v roce 2003. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že „se řeší právní otázka, která ... v rozhodování dovolacího soudu řešena nebyla (v jejím případě se jedná o zcela novou chorobu) a řeší se ... právní otázka v rozporu s hmotným právem.“ Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
V projednávané věci je exekučním titulem, jehož vykonatelnost dovolatelka zpochybňuje, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43. Z připojeného nalézacího spisu odvolací soud zjistil, že zásilku s rozsudkem převzala dne 18. 8. 1999 osobně povinná. Dne 13. 6. 2000 požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a rozsudek napadla odvoláním. Návrh na prominutí zmeškání lhůty Krajský obchodní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 20. 10. 2000, č.j. 9 Cm 696/95-57, které k odvolání povinné Vrchní soud v Praze výrokem I. usnesení ze dne 29. 11 .2001, č.j. 6 Cmo 224/2001-69, potvrdil, a výrokem II. odvolání povinné proti rozsudku odmítl jako opožděně podané. Dovolání povinné směřující proti výroku I. usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl a ve zbývajícím rozsahu (proti výroku II.) zamítl usnesením ze dne 17. 4. 2003, č.j. 32 Odo 881/2002-109. Ústavní stížnost povinné proti těmto usnesením obecných soudů Ústavní soud usnesením ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 350/03, odmítl.
Námitka nevykonatelnosti exekučního titulu založená na výhradě povinné, že jí podkladový rozsudek nebyl řádně doručen, není s to přípustnost dovolání založit. V souzené věci je totiž pro závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu určující zjištění, že povinná (zastoupena advokátkou) požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a proti rozsudku podala odvolání, které bylo nalézacím soudem jako opožděné odmítnuto. Pravomocné usnesení o odmítnutí odvolání zakládá vykonatelnost rozsudku a námitka vadného doručení v exekučním řízení nemůže být úspěšná. V exekuci nelze než uzavřít, že rozsudek je vykonatelný, i když povinná namítá neúčinnost doručení jeho písemného vyhotovení. Pravomocným usnesením o odmítnutí odvolání pro opožděnost je exekuční soud vázán (§159a odst. 4, §167 odst. 2 o.s.ř.) a není oprávněn je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2287/2006).
S ohledem na výše uvedené je bez významu to, zda v době doručení exekučního titulu byla povinná stižena duševní poruchou, pro kterou nemohla v řízení jednat, a zda tedy měl soud učinit vhodná opatření k odstranění takového nedostatku podmínky řízení (zjištění odvolacího soudu, že povinná byla způsobilá k převzetí rozsudku, je tudíž nadbytečné a pro posouzení vykonatelnosti bezcenné).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu