ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1852.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1852/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné S. B., a.s., proti povinnému Ing. H. M., zastoupenému advokátem, o 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 393/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 23.5.2006, č.j. 20 Co 353/2005-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 23.5.2006, č.j. 20 Co 353/2005-51, a usnesení Městského soudu v Brně ze 16.10.2003, č.j. 69 Nc 393/2002-37, se ruší a věc se městskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16.10.2003, č.j. 69 Nc 393/2002-37, kterým městský soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že proti (nyní vymáhané) pohledávce oprávněné (přiznané jí rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28.11.2001, č.j. 28 Co 406/99-109) započetl svou (proti)pohledávku, kterou měla za oprávněnou původně společnost A. spol. s r.o., jež ji 30.4.2002 postoupila společnosti A. T. C. L., která ji pak 10.5.2002 převedla na povinného. Odvolací soud akceptoval námitku oprávněné, že (proti)pohledávka povinného, kterou měla za oprávněnou původně A. spol. s r.o., byla již předtím, než ji nabyl povinný, promlčena. Pohledávky se podle odvolacího soudu nesetkaly 3.7.1995, jak to tvrdí povinný (viz také usnesení o nařízení exekuce na č.l. 6, z něhož plyne, že exekuční titul stanovil splatnost přiznané a nyní exekuované pohledávky k 3.7.1995 /od následujícího dne, tedy od 4.7.1995 přiznal oprávněné úrok z prodlení/), ale teprve 10.5.2002, tedy v den uzavření smlouvy, jíž společnost A. T. C. L. postoupila pohledávku (nabytou 30.4.2002 od společnosti A. spol. s r.o.) za oprávněnou z titulu smlouvy o dílo č. 02/94 z 22.9.1994; to však již byla pohledávka podle odvolacího soudu „dávno promlčena“.
S námitkou povinného, že podle druhé věty ustanovení §358 obchodního zákoníku kompenzaci nebrání, je-li pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, se odvolací soud vypořádal závěrem, že nyní vymáhaná (a exekučním titulem přiznaná) pohledávka oprávněné za povinným se s (proti)pohledávkou povinného, jenž ji nabyl teprve 10.5.2002 nemohla setkat, protože pohledávka z titulu smlouvy o dílo byla pohledávkou společnosti A. spol. s r.o. (jež ji „v promlčecí době u soudu k získání exekučního titulu neuplatnila“) za oprávněnou, zatímco nyní ke kompenzaci namítaná (proti)pohledávka je pohledávkou povinného, tedy subjektu jiného. „Firma A. spol. s r.o.“, vysvětluje odvolací soud, „neměla u S. žádný dluh, tedy protipohledávku, se kterou by se mohla pohledávka A. setkat. Další nositel pohledávky A. T. rovněž neuplatnil svou pohledávku u soudu k získání exekučního titulu. Ani vůči tomuto nositeli nároku neměl S. protipohledávku. Povinný je již třetím nositelem v řadě od vzniku nároku. Pohledávka, kterou operuje povinný, se setkala s pohledávkou oprávněného skutečně až 10.5.2002, když v té době již pohledávka, kterou získal pan M., byla již dávno promlčena. Teprve v roce 2002 vůči sobě stanuly subjekty, které jsou nositeli tvrzených nároků a které jsou povinny s tvrzených vzájemně započitatelných nároků. Brání-li se oprávněný námitkou promlčení s poukazem na to, že pohledávka byla promlčena dávno před tím, než se setkala s jeho pohledávkou vůči povinnému, způsobuje, že povinný je sice nositelem protipohledávky, ta ale není vymožitelná soudem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že je v něm posuzována otázka judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená, a to jednak, „zda vznesená námitka promlčení při započtení způsobí neplatnost započtení, a jednak, zda změna v subjektu v důsledku postoupení pohledávky po uplynutí promlčecí doby pohledávky brání započtení pohledávek ve smyslu §358 obchodního zákoníku, případně zda brání takovému započtení vznesená námitka promlčení.“ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně právně vyložily a aplikovaly ustanovení §358 obchodního zákoníku ve spojení s §§580 – 581 občanského zákoníku, přičemž zřejmě opomenuly aplikovat ustanovení §111 občanského zákoníku.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že v dovolacím řízení má být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že oprávněná mohla úspěšně vznést námitku promlčení (proti)pohledávky povinného, a z toho plynoucí závěr (pro případ kladné odpovědi), že povinný naopak se svým návrhem na zastavení exekuce pro zánik práva započtením úspěšný být nemohl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Protože obchodní zákoník ustanovení o změně závazku v osobě věřitele či dlužníka neobsahuje, platí ustanovení §524 – §530 občanského zákoníku o postoupení pohledávky i pro obchodní závazkové vztahy. Předmětem smlouvy o postoupení může být pohledávka jakéhokoli druhu, tedy i jiná než peněžitá, podmínkou však je, že jde o určitou a existující, popřípadě podmíněně existující pohledávku proti konkrétnímu dlužníkovi. Lze tedy postoupit i pohledávku promlčenou, neboť teprve vznesením námitky promlčení u soudu se z promlčených pohledávek stávají pohledávky naturální, u soudu nevynutitelné. K postoupení je způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná či pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky (§36), to vše však za předpokladu, že občanský zákoník nebo jiný předpis postoupení určitých pohledávek nezakazuje (srov. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. C.H.BECK Praha 2008 s 413, 415, 418).
Naproti tomu pokud jde o započtení, tento institut je pro obchodní vztahy modifikován (kromě jiného) ustanovením §358 obchodního zákoníku, jež stanoví, že kompenzaci nebrání, je-li pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Pro možnost započtení jednostranným úkonem je tedy rozhodující, že pohledávka nebyla promlčena v době, kdy se pohledávky, jež mají být započteny a jsou i jinak způsobilé k započtení, setkaly. Jen to, že v době, kdy je učiněn projev směřující k započtení, byla již započítávaná pohledávka promlčena, započtení nebrání. Není tedy rozhodné, zda jsou pohledávky nepromlčené ještě v době, kdy je proveden úkon k jejich započtení, jednostranný úkon započtení je tedy možno ohledně pohledávek, které se setkaly jako nepromlčené a jsou i jinak v této době k započtení způsobilé, platně učinit i po delším čase v době, kdy již promlčení nastalo, a pohledávky zaniknou zpětně, k okamžiku, kdy se jako pohledávky způsobilé k započtení setkaly. Toto obecně platné pravidlo je v obchodním zákoníku vyjádřeno výslovně (srov. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. C.H.BECK Praha 2009 s 953, 955).
V daném případě je tedy proti pohledávce oprávněné za povinným ve výši 550.000,- Kč splatné 3.7.1995, přisouzené rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28.11.2001, č.j. 28 Co 406/99-109, a nyní vymáhané exekucí pod sp. zn. 69 Nc 393/2002, namítnuta k započtení pohledávka společnosti A. spol. s r.o. za oprávněnou, vzniklá podle názoru povinného na základě smlouvy o dílo č. 02/99 z 22.9.1994 ve výši 346.346,- Kč s příslušenstvím, která byla smlouvou z 30.4.2002 postoupena společnosti A. T. C. L. a touto společností pak smlouvou z 10.5.2002 povinnému.
Ustanovení §400 obchodního zákoníku, podle něhož změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby, vychází ze zásady, že změnou v osobě dlužníka nebo věřitele se práva nebo povinnosti stran nemění (srov. týž Komentář k Obchodnímu zákoníku s 994). Aby bylo možno učinit závěr o důvodnosti námitky promlčení z hlediska druhé věty §358 obchodního zákoníku, bude muset být zjištěno, zda pohledávka společnosti A. spol. s r.o. za oprávněnou skutečně existovala a v kladném případě, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, tedy (byly-li i jinak ke kompenzaci způsobilé), kdy se setkaly, neboli, jinými slovy, kdy se staly splatnými, či řečeno přesněji, kdy se stala splatnou pohledávka s pozdější splatností. To ovšem krajský soud s ohledem na jiný důvod, proč návrh zamítl, totiž pro nedostatek „totožnosti subjektů, jež jsou nositeli pohledávky a dluhu“ (č.l. 52), nezjišťoval. Přitom ze spisu (např. z přiloženého exekučního titulu či z usnesení o nařízení exekuce) sice plyne, že pohledávka oprávněné za povinným se stala splatnou 3.7.1995 (od následujícího dne byl oprávněné titulem přiznán úrok z prodlení), pokud však jde o splatnost postupované pohledávky za oprávněnou, ze smluv o cessi ani z jiných přiložených dokladů (z jednostranného zápočtu, z oznámení o postoupení pohledávky) datum splatnosti této pohledávky neplyne a jediný, avšak dosud ničím nedoložený údaj je obsažen v návrhu na zastavení exekuce (č.l. 10 versa), kde je uvedeno datum 7.12.1994, jež podle povinného mělo vyplývat z faktury č. 94065.
Protože odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru, jestliže (při nerespektování zásady, že postoupit – a za určitých podmínek také započíst – lze i pohledávku promlčenou) zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil pro nedostatek „totožnosti subjektů, které jsou nositeli pohledávky a dluhu“, neprovedl dokazování nutné pro posouzení věci z hlediska ustanovení §358 obchodního zákoníku, totiž dokazování stran existence a splatnosti pohledávky společnosti A. spol. s r.o. za oprávněnou (povinný přitom v návrhu na zastavení exekuce /č.l. 10 versa/ přednesl tvrzení, že tato pohledávka existovala na základě faktury č. 94065 a že se stala splatnou dnem 7.12.1994). Tím došlo k postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), Nejvyšší soud tudíž napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23 . července 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu