ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2206.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2206/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyň a) J. O. a b) K. O., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. F. M., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 132/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006, č. j. 20 Co 241/2006-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 140,- Kč do tří dnů k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud vyloučil svým rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č. j. 7 C 132/2005-51, z výkonu rozhodnutí, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 14 E 104/2004, ve výroku I. dále specifikované nemovitosti a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení 23 384,66 Kč k rukám jejich právního zástupce do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Krajský soud svým rozsudkem ze dne 16. srpna 2006 toto rozhodnutí potvrdil, pouze ve výroku II. je změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 808,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uvedl, že požadavek na vyloučení označených nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného, u okresního soudu pod sp. zn. 14 E 104/2004 je důvodný, neboť žalobkyně k předmětným nemovitostem prokázaly vlastnické právo - platnou kupní smlouvou ze dne 3. 11. 2000. Toto nabytí není v rozporu s §67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen zákon č. 328/1991 Sb.); žalobkyně mohly nabýt majetek z konkurzní podstaty úpadce S., s. s r. o., neboť ke dni prohlášení konkurzu již jejich otec nebyl vedoucím zaměstnancem úpadce.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – spatřuje žalovaný (vystupující v řízení o výkonu rozhodnutí v postavení oprávněného) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda se ustanovení §67b zákona č. 328/1991 Sb. vztahuje i na osoby, které byly zaměstnanci úpadce s faktickou rozhodovací pravomocí v období bezprostředně předcházejícím prohlášení konkurzu. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť soud se dostatečně nezabýval smyslem §67b zákona č. 328/1991 Sb. Domnívá se, že kupní smlouva, kterou prokazovaly žalobkyně své vlastnické právo k vyloučeným nemovitostem, je neplatná pro rozpor s citovaným ustanovením zákona č. 328/1991 Sb., neboť otec žalobkyň byl v období bezprostředně předcházejícím prohlášení konkurzu vedoucím zaměstnancem úpadce. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že je považují za nepřípustné a nedůvodné. Za nezákonné považují už samotné nařízení výkonu rozhodnutí na předmětné nemovitosti. Jejich vylučovací žaloba byla po právu – žalovaný nedoložil, že příslušné nemovitosti jsou ve vlastnictví povinného.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Otázku, zda se ustanovení §67b zákona č. 328/1991 Sb. vztahuje i na osoby, které byly zaměstnanci úpadce s faktickou rozhodovací pravomocí v období bezprostředně předcházejícím prohlášení konkurzu, vyřešil soud zcela v souladu s citovaným zákonným ustanovením i s ustálenou soudní praxí.
Podle ustanovení §67b odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti (tj. 3. 11. 2000), nesmějí vedoucí pracovníci dlužníka a osoby jim blízké při konkurzu nebo vyrovnání nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem byl při zahájení řízení dlužník, a to ani v případě, že k jejich zpeněžení došlo dražbou. Tyto věci pak na ně nesmějí být převedeny ani ve lhůtě tří let od skončení konkurzu nebo vyrovnání. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné.
Jak vyplývá z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kupní smlouva, vedená v katastru nemovitostí jako nabývací titul žalobkyň k vylučovaným nemovitostem, byla uzavřena dne 3. 11. 2000 (s právními účinky ke dni 10. 11. 2000) mezi prodávajícím JUDr. I. Č., správcem konkursní podstaty úpadce S., s. s r. o. a kupujícími J. O. a K. O. K prohlášení konkurzu na majetek společnosti S., s. s r. o. (prodávajícího) došlo usnesením krajského soudu ze dne 1. 12. 1999, č. j. 92 K 55/99-25, s účinky prohlášení ke dni 1. 12. 1999. Otec žalobkyň, Ing. S. O. byl zaměstnancem obchodní společnosti S., s. s r. o. v době od 1. 4. 1998 do 14. 9. 1999 s pracovním zařazením vedoucí výroby, aniž by byl společníkem uvedené společnosti.
Ve svém rozhodnutí ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006 se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §67b zákona č. 328/1991 Sb., v němž odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005. Mimo jiné v něm uvedl, že předmětné ustanovení bylo do zákona vtěleno s účinností od 16. dubna 1993, novelou zákona o konkursu a vyrovnání, provedenou zákonem č. 122/1993 Sb. jako nástroj sloužící k omezení možností vedoucích pracovníků úpadce zastávajících manažerské funkce zneužívat svých speciálních znalostí o dlužníkově situaci. Jak v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, časová působnost tohoto zákazu je ohraničena dobou trvání účinků prohlášení konkursu a na dobu předcházející prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedopadá.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud při zkoumání platnosti uvedené smlouvy postupoval správně, když rozhodl, že citované ustanovení se na projednávanou věc nevztahuje, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, aby otec žalobkyň byl v době po prohlášení konkurzu vedoucím zaměstnancem dlužníka a též aby k nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem došlo v této době. Zákonné ustanovení v tomto případě hovoří jasně a nelze proto přisvědčit dovolatelovu názoru, že jím přednesenou otázku lze považovat z právního hlediska za zásadně významnou.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyním podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady činí odměna advokáta ve výši 9000 Kč (vyjádření k dovolání), zvýšena o 30% (§8 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), tedy 11 400,- Kč, a náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb), zvýšené o 19 % daň z přidané hodnoty, celkem 14 280,- Kč. Každé z žalobkyň náleží náhrada ve výši 7 140,- Kč.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu