ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2268.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2268/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Finančního úřadu v P., proti povinnému J. B., pro částku 554.260,50 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 1126/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 16. 2. 2006, č. j. 56 Co 590/2005-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze 16. 2. 2006, č. j. 56 Co 590/2005-48 se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 7. 9. 2005, č. j. 73 Nc 1126/2004-18, okresní soud rozhodl po rozvrhovém jednání o rozvrhu podle §337b odst. 1 o.s.ř. tak, že z rozdělované podstaty bude vyplacena v prvé skupině na částečnou úhradu pohledávky přihlášené zástavní věřitelky O. s. s. z. P.-m. částka 5.911,50 Kč a ve skupině druhé částka 68.088,50 Kč na úhradu pohledávky oprávněného Finančního úřadu v P.; soudnímu exekutorovi JUDr. J. D. (jak plyne pouze z odůvodnění usnesení) na nákladech exekuce nebude z rozdělované podstaty vyplaceno nic.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že v první skupině uspokojil pohledávku soudního exekutora JUDr. J. D. ve výši 29.280,- Kč, ve druhé pohledávku O. s. s. z. a ve skupině třetí pohledávku oprávněného Finančního úřadu v P., a to pouze částkou 38.808,50 Kč. Své měnící rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení §28 a 52 exekučního řádu a na nález Ústavního soudu ČR z 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, názorem, že náklady exekutora, které mu vznikly při výkonu jeho činnosti, lze považovat za náklady státu, jak je má na mysli ustanovení §337c odst. 1 písm. a) o.s.ř., a mají tedy být z rozdělované podstaty uspokojeny v první skupině.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že náklady soudního exekutora lze postavit na roveň nákladům vynaloženým státem a že tedy mají být uspokojeny v první rozvrhové skupině (§337c odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Podle dovolatele si však soudní exekutor vymůže své náklady spolu s náklady oprávněného na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce; úhradu své pohledávky může požadovat až ve třetí rozvrhové skupině (§337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Výkladem krajského soudu, který pohledávku soudního exekutora zařadil do první rozvrhové skupiny, by docházelo k jeho zvýhodňování na úkor oprávněného i dalších subjektů, které své pohledávky do dražby řádně přihlásily. Se svými závěry dovolatel odkazuje též na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005 a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. f/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že náklady soudního exekutora lze postavit na roveň nákladům vynaloženým státem a že tedy mají být uspokojeny v první rozvrhové skupině (§337c odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud ve svém stanovisku k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2007) z 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod poř. č. 31, konkrétně pak v bodu XVIII., zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony státu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu