ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2400.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2400/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města K., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Mgr. S. Š., pro 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 4669/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 28.11.2006, č.j. 13 Co 612/2006-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 25.1.2005, č.j. 17 Nc 4669/2004-11, jímž okresní soud nařídil (k vymožení částky 500,- Kč jako pokuty za přestupek) na majetek povinného exekuci; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje – implicite – z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž však specifikuje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný namítá – posuzováno podle obsahu dovolání – nesprávné právní posouzení věci , jež spatřuje v tom, že odvolací soud „přehlédl, že předložený exekuční titul je z hlediska článků 10 a 95 Ústavy ČR k nařízení výkonu rozhodnutí nezpůsobilý“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, neboť neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005), je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu nalézacího soudu či jiného orgánu) vydaných v nalézacím řízení přezkoumávat, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet. Jinými slovy námitka, jejímž obsahem je kritika správnosti podkladového titulu (a tu právě dovolatel přednáší, vytýká-li odvolacímu přestupkovému orgánu nesprávnost právního názoru na institut nutné obrany) je při nařízení exekuce bez významu. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno. Pochybení v uvedených směrech však povinný v odvolání ani v dovolání nenamítal.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou, a proto Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu