ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2425.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2425/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné J. M., zastoupené advokátkou, proti povinnému Z. B., pro částku 56.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5524/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31.1.2007, č.j. 31 Co 46/2007-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 22.5.2006, č.j. 22 Nc 5524/2003-29, jímž okresní soud s poukazem na ustanovení §110 občanského zákoníku zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pro promlčení zastavil. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že desetiletá promlčecí lhůta podle §408 obchodního zákoníku začala běžet koncem července 1992, kdy došlo k předání a převzetí díla. Právo by však bylo podle odvolacího soudu promlčeno i v případě, že by běh promlčecí doby započal 4.7.1993, tedy dnem následujícím poté, co povinný od oprávněné obdržel výzvu k úhradě dlužné částky, jelikož návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 18.11.2003.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) spatřuje v závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby; ta podle jejího názoru začala běžet teprve dnem vykonatelnosti exekučního titulu (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 9.6.1995, č.j. 17 Cm 390/94-19), tedy počátkem září 1995. Kromě toho by podle názoru oprávněné „striktní respektování námitky promlčení bylo v jejím případě v rozporu s dobrými mravy, jelikož povinný od počátku nehodlal respektovat soudní rozhodnutí a činil vše pro to, aby výkon rozhodnutí zmařil.
Povinný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ os.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba u práv plynoucích z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznaných v soudním či rozhodčím řízení běží od splatnosti pohledávky.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze 17.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2006, pod poř. č. 59, formuloval závěr, že „pro rozhodování o důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce je významné, kdy se vymáhané pohledávky staly splatnými“ (viz předposlední odstavec na str. 384/606). Mýlí se tedy oprávněná, dovozuje-li, že desetiletá promlčecí doba podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku počíná běžet (jak tomu je v případě právní úpravy podle §110 občanského zákoníku) teprve dnem vykonatelnosti exekučního titulu.
Pokud jde o dovolatelčin poukaz na ústavně právní judikaturu ke vztahu námitky promlčení a institutu dobrých mravů, ta je pro oblast výkonu rozhodnutí, jehož úprava je součástí práva procesního, nepoužitelná.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu