ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2502.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2502/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobců a) I. M., a b) nezletilého Š. M., zastoupeného matkou I. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S., s.r.o., zastoupené advokátem, 2) E.ON E., a.s., 3) T. O2 C. R., a.s., a 4) Finančnímu úřadu v T., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 160/2004, o dovolání 1) žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14.12.2006, č.j. 13 Co 310/2005-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné částku 2.550,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 23.5.2005, č.j. 4 C 160/2004-109, jímž okresní soud zcela vyhověl vylučovací žalobě. S odvolací námitkou první žalované, že okresní soud uvěřil svědkům, jež byli s žalobci spjati příbuzenským či přátelským poměrem, a kteří si přinejmenším ohledně části věcí nevzpomněli ani na jejich domnělý původ, se krajský soud vypořádal závěrem, že „očekává-li žalovaný, že každý se slyšených svědků se dokáže vyjádřit ke způsobu nabytí a původu všech věcí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobci domáhají, není toto jeho očekávání reálné, což platí zvláště za situace, kdy svědci vypovídali ve vztahu k různým životním obdobím žalobkyně, a kdy jednotlivé věci postižené exekucí byly pořízeny v různých obdobích převážně před více než patnácti lety.“ Odvolací soud pak uzavřel, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v takto důsledně provedeném dokazování, přičemž ani v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové okolnosti, které by na nich mohly cokoliv změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak „v masovém rozšíření excindačních žalob o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí a jednak v tom, že napadený rozsudek je svým obsahem velmi nebezpečným potenciálním precedentem pro rozhodování soudů ve věcech těchto žalob do budoucna.“ Podle jejího názoru není možné „na základě tak slabých důkazů, které předložili žalobci k prokázání svých tvrzení, přiznat, ať už žalobcům v této věci nebo jakýmkoli jiným žalobcům u jiných vylučovacích žalob vlastnické právo k nějaké věci, resp. vyhovět vylučovací žalobě.“
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalovaná spatřuje v – podle ní nesprávném – závěru, že žalobci unesli důkazní břemeno ohledně prokázání existence svého vlastnického práva k věcem označeným v žalobě, a že je tudíž žaloba důvodná. Podle jejího názoru nelze vzít za prokázanou existenci vlastnického práva některé osoby k nějaké věci např. jen na základě – navíc neurčité – svědecké výpovědi jediné osoby, a to osoby v blízkém příbuzenském nebo přátelském poměru k žalobci. Dovolatel „se obává, že soudy obou stupňů, zejména pak soud prvního stupně se při svém rozhodování nechaly strhnout nepříznivou sociální situací žalobců.“ V posledním odstavci druhé strany dovolání (č.l. 152 versa) pak dovolatelka konstatuje, že „napadené rozhodnutí je neposlední řadě ve svém důsledku vůči němu velmi nespravedlivé“, a tento svůj závěr zdůvodňuje.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části opru v provedeném dokazování.
Žalovaná však – ač ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – žádný z těchto taxativně vymezených důvodů ve skutečnosti neuplatnila. Dovolání v celém svém obsahu totiž brojí proti jedinému, a to proti hodnocení důkazů, a to jak listinných, tak důkazů výpověďmi svědků; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody dalšími. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268). Uplatněním žádného z dovolacích důvodů není ani výtka (či konstatování), že napadené rozhodnutí je nespravedlivé.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání také v části výslovně směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Dovolání bylo odmítnuto, žalobcům tedy podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v částce 2.250,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – §1 odst. 1, §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu