ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2637.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2637/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. N. P., zastoupeného advokátem, proti povinné MUDr. R. P., zastoupené advokátkou, srážkami ze mzdy povinné pro výživné, o návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. E 382/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31.5.2006, č.j. 30 Co 225/2006-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30.1.2006, č.j. E 382/2003-99, jímž okresní soud výkon rozhodnutí (nařízený usnesením z 1.4.2003, č.j. E 382/2003-7 ve znění usnesení ze 16.6. téhož roku, č.j. E 382/2003-72) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že podkladové rozhodnutí (usnesení o předběžném opatření ze 6.2.2003, č.j. 3 C 296/2002-166, jímž byla povinná zavázána platit oprávněnému výživné nerozvedeného manžela) bylo po nařízení výkonu usnesením odvolacího soudu ze 16.6.2003, č.j. 30 Co 262/2003-234, pravomocným 30.6.2003 (který rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněného na vydání předběžného opatření zamítl) zrušeno. Výrok, jímž okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pak krajský soud změnil tak, že o těchto nákladech rozhodl podle §271 o.s.ř.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – oprávněný namítá, že „krajský soud vycházel z nesprávného posouzení skutkového stavu a zcela opominul skutečnost, že oprávněný měl právní titul formou vykonatelného předběžného opatření a že je tudíž zcela nesporné, že odpůrkyně byla povinna uhradit jak výživné ve výši 18.000,- Kč, tak náklady řízení ve výši 12.300,- Kč a 5.700,- Kč“. Podle jeho názoru je tak „dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ Pokud jde o usnesení odvolacího soudu v nalézacím řízení (č.j. 30 Co 262/2003-234 ze 16.6.2003), jímž měl být exekuční titul zrušen, to mu nebylo doručeno.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Oprávněný (jenž navíc jednak zaměňuje přípustnost dovolání s jeho důvodností, a jednak nesprávně odkazuje na ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zatímco v souzené věci by přicházela přípustnost jedině podle §238a odst. 1 písm. d/) však žádný z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o.s.ř.) vymezených důvodů neuplatňuje, jelikož jeho námitka, že „odvolací soud vycházel z nesprávného posouzení skutkového stavu“ pod žádný z uvedených relevantních dovolacích důvodů podřaditelná není. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Již tedy proto, že oprávněný žádný relevantní dovolací důvod neuplatnil (zbytek dovolání je popisem rozhodnutí soudů obou stupňů v nalézacím i vykonávacím řízení), nemůže být dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ ani b/ o.s.ř. není dána zcela zjevně, jelikož nejde o usnesení měnící ani takové, jemuž by předcházelo kasační rozhodnutí). Dovolatelova námitka, že mu nebylo doručeno měnící rozhodnutí odvolacího nalézacího soudu nemá oporu ve spise sp. zn. 3 C 296/2002, jelikož o opaku svědčí doručenka u č.l. 242, z níž plyne, že usnesení ze 16.6.2003, č.j. 30 Co 262/2003-234, oprávněný dne 30.6.2003 převzal do vlastních rukou, což stvrdil vlastnoručním podpisem.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jako nepřípustné muselo být dovolání odmítnuto také v části směřující proti měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutím ve věci samé ( k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu