ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2664.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2664/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. Š., zastoupenému advokátem, pro 500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 Nc 2877/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 25 Co 565/2007-19, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 25 Co 565/2007-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 6. 4. 2006, č. j. 4 Nc 2877/2006-4, kterým Okresní soud v Mělníku nařídil podle vykonatelného pokutového bloku, číslo jednací G 1141/03, vydaného Městskou Policií K. dne 15. 5. 2003, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500,- Kč a nákladů exekučního řízení, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. J. G. Dospěl k závěru, že blok na pokutu na místě nezaplacenou je materiálně vykonatelný, neboť obsahuje označení účastníků, vymezuje rozsah a obsah práv a povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena. V části „A“ sice není stanovena lhůta ke splnění vymáhané povinnosti, tento údaj a též poučení o způsobu zaplacení pokuty a o následcích případného nezaplacení pokuty však nepochybně obsahuje jeho část „B“, jejíž převzetí stvrdil povinný svým podpisem; odvolací námitky povinného v tomto ohledu proto nepovažoval za opodstatněné. Nesprávná je podle krajského soudu též námitka povinného, že exekuční titul „neobsahuje“ doložku vykonatelnosti; jestliže totiž „z povahy blokového řízení“, jehož „zásady“ jsou vymezeny v §84 až §88 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vyplývá, že „rozhodnutí o blokové pokutě včetně bloku na pokutu na místě nezaplacenou je pravomocné okamžikem jeho vydání a vykonatelným se stává okamžikem, kdy přestupce zákona potvrdí vydání pokutového bloku a převzetí jeho části B“, je blok na pokutu na místě nezaplacenou „speciálním exekučním titulem“ jak ve smyslu §40 odst. 1 písm. g) exekučního řádu, tak ve smyslu §274 písm. i) o. s. ř., u něhož „není možné požadovat po oprávněném v exekuci doložení tzv. doložky vykonatelnosti“. K námitce povinného „o nedostatku pravomoci oprávněného vydat pokutový blok“ odvolací soud s poukazem na §1 odst. 1 a 2 zákona č. 553/1991 Sb. a na §86 písm. d) bod I. zákona o přestupcích dovodil, že Městská Policie města K. měla v době spáchání přestupku povinným (tj. dne 15. 5. 2003) výslovně danou pravomoc rozhodovat v blokovém řízení mimo jiné o přestupcích podle tehdy platného ustanovení §22 odst. 1 zákona o přestupcích, a to zejména „v relaci“ na §53 odst. 1 téhož zákona a §1 odst. 1 a 2 zákona o obecní policii; ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc Městské Policie K. vydat v blokovém řízení blok na pokutu na místě nezaplacenou, uloženou povinnému, byla dána. Uzavřel, že podmínky formální vykonatelnosti exekučního titulu byly splněny a že nabylo-li správní rozhodnutí právní moci dne 15. 5. 2003 a „týmž dnem se stalo vykonatelným“, vystavil se povinný „marným uplynutím lhůty k zaplacení pokuty 500,- Kč, obsažené v části „B“ vydaného bloku, nebezpečí exekuce“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší právní otázky v rozporu s dosavadní judikaturou, a v části závěru o orgánu, který exekuční titul vydal, též s judikaturou Ústavního soudu. Namítá, že zákonnou podmínku potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu nemůže nahradit pouhý doklad o jeho doručení povinnému, z čehož dovozuje, že není správný názor odvolacího soudu o tom, že „z povahy věci není možné požadovat po oprávněném v exekuci doložení tzv. doložky vykonatelnosti“ a že „dnem doručením rozhodnutí o blokové pokutě povinnému je toto rozhodnutí pravomocné a vykonatelné“; vykonatelnost rozhodnutí je totiž podle §85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb. dána teprve uplynutím lhůty k plnění (§88 odst. 1 tohoto zákona). Dále dovolatel namítá, že z předloženého exekučního titulu vyplývá, že byl vydán m. K., a nikoliv Městskou Policií K., jak se uvádí v návrhu na nařízení exekuce, a z tohoto důvodu měl odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítnout, neboť m. K. je „z hlediska kompetencí odlišné od Městské Policie K.“, i když je jejím zřizovatelem; náležitosti pro nařízení exekuce však může splňovat pouze takové rozhodnutí orgánu veřejné správy, které je vydáno v mezích jeho zákonné pravomoci. Protože oprávněný ve skutečnosti nebyl správním orgánem, který rozhodnutí vydal, neměl ani aktivní legitimaci k podání návrhu na nařízení exekuce. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), upravuje §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Povinný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci řešily soudy obou stupňů mimo jiné otázkou, zda blok na pokutu na místě nezaplacenou, jenž nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti, je rozhodnutím, podle kterého může být podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. nařízena exekuce. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí v dané věci rozhodující a protože odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představuje napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nelze přehlédnout, že i pro exekuci správních titulů platí - co do podmínek pro nařízení exekuce - požadavky vyslovené v §40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, podle něhož jsou exekučními tituly i vykonatelná rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy, a že §38 odst. 2 citovaného zákona požaduje, aby k návrhu na nařízení exekuce byl připojen originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Ve smyslu §41 citovaného zákona dále platí, že potvrzením o vykonatelnosti opatří exekuční titul ten orgán, který ho vydal. Se zřetelem k §52 odst. 1 exekučního řádu pak je třeba vycházet z §275 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud je však vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti, a to u všech titulů; přichází-li v úvahu, že výkon rozhodnutí bude nutné zastavit, vyžádá si soud zpravidla vyjádření orgánu, který rozhodnutí vydal (odst. 3).
V usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 912/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2006, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že „nepředložil-li oprávněný spolu s návrhem na nařízení exekuce titul opatřený doložkou vykonatelnosti, soud návrh neodmítne (nejde o důsledek jeho vady podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebo §39 exekučního řádu), nýbrž - z věcných důvodů - jej zamítne; nebyla totiž splněna podmínka, kterou zákon pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) stanovil. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že oprávněný splní povinnost připojit stejnopis rozhodnutí vydaného v blokovém řízení tím, že předloží tu část bloku na pokutu na místě nezaplacenou, která obsahuje povinným podepsané prohlášení, že byl poučen o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a následcích nezaplacení pokuty, a doloží typ užitého pokutového bloku“. Oprávněný tím dostojí povinnosti, která pro něho vyplývá z §38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. Pakliže ji oprávněný nesplnil, je soud povinen mu poskytnout poučení, v čem tkví nedostatek dosavadního postupu a jak jej lze napravit, a dát mu příležitost, aby tak (v určené lhůtě) učinil dodatečně; teprve neodstraní-li jej ani poté, může soud přistoupit k tomu, že návrh na nařízení exekuce zamítne. Soud tedy oprávněného k dodatečnému předložení titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti vždy vyzve; to platí nejen v případě, že oprávněný titul s návrhem na nařízení výkonu nebo exekuce nepředložil vůbec, nýbrž i v případě, že tak učinil vadně protože neúplně (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999 pod č. 62). Tím se posouzení návrhu na nařízení exekuce přesouvá z roviny materiální vykonatelnosti titulu (z hlediska jeho obsahových náležitostí), z níž vycházel odvolací soud do roviny hodnocení, zda oprávněný řádně splnil svoji (procesní) povinnost, tj. zda k návrhu na nařízení exekuce připojil zákonu odpovídající(formálně i obsahově úplnou) listinu o rozhodnutí, které bylo vydáno a jež mělo být vykonáno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1410/2006).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce, zda blok na pokutu na místě nezaplacenou, jenž nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti, je rozhodnutím, podle kterého může být podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. nařízena exekuce, spočívá na nesprávním právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když v dovolání nebyla namítána (§242 odst. 3 o. s. ř.), neboť odvolací soud neposkytl oprávněnému poučení o jeho procesních povinnostech, ačkoliv k tomu byl povinen (§38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. a §254 odst. 3 o. s. ř.).
Další námitka povinného, že nebyl-li oprávněný správním orgánem, který rozhodnutí vydal, neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na nařízení exekuce, přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 134/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 228/2002).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu