ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2700.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2700/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné B. M., zastoupené advokátem, proti povinné Č. k. u., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 275/2006, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 11 Co 254/2006-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. 4. 2006, č. j. 23 E 275/2006-6, kterým obvodní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 7. 6. 2005, č. j. 31 C 28/99-89, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Co 455/2005-105, k vymožení povinnosti povinné zapsat štěňata plemene J. t. z chovné stanice M. A., konkrétně ve výroku uvedené, chovatelky B. M., do plemenné knihy Č. k. u. a každému z uvedených štěňat vydat průkaz původu, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000 Kč. Současně uložil povinné zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení 825 Kč. Uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda povinný svoji povinnost splnil, učinil-li tak, je dán důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. s. ř.“), namítá, že průkazy mohl vydat a posléze vydal Č. k. s., neboť jen tento subjekt vede plemennou knihu, do níž se zapisují štěňata J. t. Termín vydání průkazů nemohla povinná nijak ovlivnit a teprve hrozící pokuta přiměla Č. k. s. průkazy vydat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a řízení zastavil.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinná nevytyčila otázku zásadního právního významu a že ve vykonávacím řízení nelze již přezkoumávat, kdo povinnost vydat průkazy původu má. Navrhla, aby dovolání povinné bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; za náklady potřebné k účelnému bránění práva nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání (hodnotícím jej dvěma větami). Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s .ř. výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádná z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu