ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2770.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2770/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému J. B., zastoupenému advokátem, pro 4.302,- Kč, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 15 E 2037/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2008, č. j. 19 Co 67/2008-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 11. 2007, č. j. 15 E 2037/2007-4, jímž okresní soud nařídil podle platebního výměru VZP ČR, Územní pracoviště Ú. n. O., ze dne 18. 4. 2007, č., k uspokojení pohledávky ve výši 4.302,- Kč, výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného. Odvolací soud konstatoval, že exekuční soud není oprávněn posuzovat postup správního orgánu kompetentního k vydání určitého správního rozhodnutí ani věcnou správnost takového rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dále má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Namítá, že nezaplacené pojistné za období od 1. 1. 1993 do 7. 4. 1993 a od 1. 6. 1993 do 5. 10. 1993 zaplatil, mimo vymáhanou částku, jenž vznikla z důvodu zpoždění plateb. Penále uložené v celkové výši 9.367,- Kč více než čtyřikrát převyšuje původní nezaplacenou částku, což je dle povinného v rozporu s dobrými mravy. O nezaplacení penále nevěděl a byl s touto skutečností seznámen, až když dostal platební výměr s pojistným a penále. Navíc byla dlužná částka vymáhána až po 12-ti, resp. 14-ti letech ode dne její splatnosti, což představuje dvojnásobek pětileté promlčecí lhůty stanovené §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. Promlčení povinný nenamítal, jelikož mu tento pojem nebyl s ohledem na jeho vzdělání znám, a v době, kdy se dozvěděl o možnosti bezplatné právní pomoci, bylo ve věci již rozhodnuto. V těchto skutečnostech spatřuje nejen rozpor s dobrými mravy, ale i nerovné postavení účastníků v rámci celého řízení. Dále namítá, že v dosud proběhlém řízení nebylo zjištěno meritum věci, kdy neproběhlo řádné jednání ani s VZP, ani se soudem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že dlužné pojistné bylo vyměřeno třemi platebními výměry převzatými povinným (platební výměry ze dne 6. 1. 1998, č. a č. – oba převzaty povinným dne 9. 1. 1998, a platební výměr ze dne 18. 9. 2001, č., jenž povinný převzal dne 2. 10. 2001). Dále bylo dne 20. 2. 2006 doručeno povinnému vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Tvrzení povinného, že se o nedoplatcích dozvěděl až po 12-ti letech, je tedy v rozporu se skutečným stavem věci. Dále oprávněná uvedla, že každý platební výměr obsahuje poučení o možnosti podat odvolání a současně i vyúčtování obsahuje poučení o možnosti podat námitky. Toho však povinný nevyužil, a ani neučinil žádný projev vůle k řešení vzniklé situace. Oprávněná má za to, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených..
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí (tedy námitky týkající se výše penále, rozporu této výše s dobrými mravy a námitky promlčení). Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Povinný měl proto námitky, kterými nyní brojí proti nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnit v nalézacím řízení.
Pokud jde o námitku promlčení vymáhané pohledávky v exekučním řízení, je soudní praxe po desítky let ustálená v názoru, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud promlčením vymáhané pohledávky nezabývá; námitka promlčení je relevantní a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str. 187/525).
Výtka dovolatele, že neproběhlo řádné jednání u soudu (ani s VZP), čímž nemohly být zjištěny všechny zásadní skutečnosti, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jenž je však v režimu zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípadná.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu