ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2867.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2867/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. r. – M. o. SR, proti povinnému P. B., pro 569,- Sk s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 E 38/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2005, č. j. 22 Co 1352/2005-17, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2005, č. j. 22 Co 1352/2005-17, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 4. 2005, č. j. 2 E 38/2005-8, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 20. 4. 2005, č.j. 2 E 38/2005-8, zastavil řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí podle Rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu ze dne 2. 7. 2004, vydaného velitelem vojenského útvaru v N., S. r., k uspokojení pohledávky oprávněné 569,- Sk s příslušenstvím. Uvedl, že aby bylo předložené rozhodnutí způsobilým exekučním titulem, muselo by být k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí předloženo ještě pravomocné rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti nebo by současně s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí musel být podán návrh na prohlášení vykonatelnosti podle článku 57 odst. 1 a článku 38 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Nařízení“), na čemž nic nezmění ani aplikace jeho článku 67.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl z závěru, že rozhodnutí vojenského útvaru cizího státu, navržené k výkonu, není způsobilým exekučním titulem a nelze je v ČR vykonat; v daném případě se podle hmotného práva jedná o náhradu škody v souvislosti s výkonem základní vojenské služby povinného, rozhodnutí tedy nemá povahu občanskoprávní případně obchodněprávní, a proto na ně nelze s odkazem na znění článků 1, 32 a 57 aplikovat Nařízení, a s odkazem na znění §§63 ani zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění (dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“). Odvolací soud se neztotožnil s postupem soudu prvního stupně a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, neboť nebyly splněny základní podmínky pro jeho nařízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná, jednající svým zaměstnancem JUDr. R. M. (pověřeným k takovému jednání statutárním orgánem – ministrem) s právnickým vzděláním ukončeným na Právnické fakultě U. K. v B. dne 17. 12. 1979 rigorózní zkouškou, dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení o jeho zásadním právním významu ve věci samé, neboť v rozporu s právními předpisy brání vykonatelnosti rozhodnutí velitele vojenského útvaru, kdy předmětem exekučního titulu je pohledávka státu. Podle dovolatelky jde o rozhodnutí vydané i v rozporu s praxí českých soudů, jež podobné exekuční tituly uznávají a výkon bez dalšího nařizují, což doložila usnesením Krajského soud v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2005, č. j. 25 Co 232/2005-10. Oprávněná (aniž uvedla konkrétní zákonná ustanovení upravující taxativní dovolací důvody) nesouhlasí se závěrem soudu, že k výkonu navržené rozhodnutí velitele vojenského útvaru není způsobilým exekučním titulem a není v Č. r. vykonatelné. Popírá, že by mělo povahu rozhodnutí správního orgánu, když jeho předmětem nejsou práva ani povinnosti fyzických nebo právnických osob z oblasti veřejné správy. Uvádí, že k výkonu navržené rozhodnutí bylo vydáno v řízení sui generis, vedeném podle zákona č. 370/1997 Z. z., o vojenské službě, předmětem rozhodnutí jsou „majetkové vztahy“, rozhodnutí je podle §167 zákona č. 370/1997 Z. z. soudně vykonatelné a podle §65 zákona č. 97/1963 Sb. se jeho uznání - stejně jako jiných rozhodnutí v majetkových věcech - nevyslovuje zvláštním výrokem soudu, pouze se k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí orgánu ČR. Uznání má povahu předběžné otázky, přičemž se přihlíží ke splnění podmínek v §63 a 64 zákona č. 97/1963 Sb. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu §238a odst. 1, písm. c), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242, odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí velitele vojenského útvaru je vykonatelné na území České republiky podle §63 a 65 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již při své dřívější rozhodovací činnosti vyslovil (srov. usnesení ze dne 25. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2296/2007, a usnesení ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 20 Cdo 2584/2007), že rozhodnutí velitele vojenského útvaru (jež ostatně znal československý a zná i český právní řád), kterým byl voják zavázán (v řízení nikoli správním, nýbrž zvláštním, a to podle ustanovení §161 a násl. zákona NR SR č. 370/1997 Z. z.) k zaplacení náhrady škody, nelze kvalifikovat jako akt aplikace práva, učiněný při výkonu státní či jiné veřejné správy, ale že jde o rozhodnutí v majetkové, tedy občanskoprávní (§1 zákona č. 97/1963 Sb.), a tudíž soukromoprávní věci; rozhodnutí takového – byť jiného než justičního – orgánu cizího státu nutno tedy ve výše uvedeném smyslu klást naroveň rozhodnutím vydávaným orgány justičními (§63 zákona č. 97/1963 Sb.) a odtud pak plyne i kladná odpověď na otázku, zda je takové rozhodnutí – ač nejustičního – orgánu cizího státu (nebrání-li tomu další podmínky předepsané ustanoveními §64 až 66 zákona č. 97/1963 Sb., o kterýžto případ ovšem v posuzované věci nejde) vykonatelné podle zákona č. 97/1963 Sb.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b, odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu