ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2909.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2909/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné H. C., a.s., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. P., pro částku 1.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 Nc 5242/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2007, č.j. 27 Co 593/2006-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 7.4.2006, č.j. 12 Nc 5242/2006-3 (jímž okresní soud nařídil exekuci), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že byla-li zásilka s vykonávaným rozhodčím nálezem povinnému doručována uložením dne 8.2.2006 na adresu Š., S., ačkoli byl od 8.8.2005 hlášen k trvalému pobytu na adrese K., kde se také fakticky zdržoval, nejde o doručení řádné a rozhodčí nález tak nenabyl vykonatelnosti.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že rozhodčí nález nebyl doručen řádně, a že tedy nenabyl vykonatelnosti. Podle jejího názoru nebylo pro doručování namístě užít příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž ustanovení §8 odst. 5 jednacího řádu, jehož aplikaci si strany dohodly v rozhodčí doložce obsažené v ustanovení §13 hlavy 8. úvěrových podmínek tvořících nedílnou součást úvěrové smlouvy, z níž vymáhaná pohledávka vznikla. Podle tohoto ustanovení jednacího řádu platí, že při doručování straně sporu, která nebyla držitelem poštovní licence zastižena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, že nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Stejné principy doručování se dle tohoto odstavce jednacího řádu užijí i v případech, kdy se strana v místě doručení nezdržuje, ale změnu adresy neoznámila, pokud z rozhodčí doložky nevyplývá něco jiného, nebo tak nemohla učinit z důvodů, které sama nezapříčinila. Příčiny neoznámení adresy ze strany povinného lze tedy podle dovolatelky přičíst povinnému.
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.) důvodné není.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda si mohou strany rozhodčího řízení dohodou sjednat způsob doručení rozhodčího nálezu, respektive závěr odvolacího soudu, podle něhož není předložený rozhodčí nález vykonatelný, a není tak způsobilým exekučním titulem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce (§37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří oprávněným označeného soudního exekutora, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.); k nim patří (mimo jiné) existence exekučního titulu, tj. rozhodnutí soudu, jiného orgánu, popř. jiného subjektu, anebo listina, která je objektivním právem uznána za přímo vykonatelnou.
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález. To, zda podkladový titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální), zkoumá soud před nařízením exekuce. Není přitom omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o vykonatelnosti, jímž titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumat (§41, §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., §275 odst. 2 o.s.ř.). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Podle ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu (stejné platí i pro usnesení ve smyslu §23 písm. b/ cit. zákona) doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci. Nezbytnost doručení zákon zdůrazňuje proto, že rozhodčí nález – za podmínek vyjádřených v §28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. – nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Protože doručování rozhodčích nálezů nebo usnesení není v zákoně č. 216/1994 Sb. upraveno, uplatní se ustanovení o doručování písemností v občanském soudním řízení (srov. §30 zákona č. 216/1994 Sb.). To znamená, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu (stejně jako rozsudku, viz §45b odst. 1, §158 odst. 2 o.s.ř.) se doručuje stranám (účastníkům rozhodčího řízení) do vlastních rukou. Právní moc a vykonatelnost je pak podmíněna účinným doručením rozhodčího nálezu.
Otázkou, zda si mohou strany rozhodčí smlouvy dohodou sjednat způsob, jakým jim bude doručen rozhodčí nález, se Nejvyšší soud již zabýval. Ve svém usnesení z 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2008, pod poř. č. 2, dospěl k závěru, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§45 a násl. o. s. ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§19 odst. 1, 2, §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. §23, §24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu §27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.
Z uvedeného plyne, že doručení zásilky, kterou byl povinnému rozhodčí nález doručen náhradním způsobem (uložením), je vyloučeno; lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodčí nález není vykonatelný (protože jeho písemné vyhotovení nebylo povinné doručeno), je správný, Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu