ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3081.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3081/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného S. S., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. Č., zastoupenému advokátem, pro částku 30.691,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. Nc 1560/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 13.9.2006, č.j. 12 Co 326/2006-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.300,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Usnesením ze 13.1.2006, č.j. Nc 1560/2001-94, okresní soud exekuci nařízenou usnesením z 5.9.2003, č.j. Nc 1560/2001-31, částečně (ohledně jistiny a části vymáhaných úroků z prodlení) podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. zastavil (výrok I.), rozhodl, že exekuce pokračuje pro vymožení zbývajících úroků z prodlení, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce včetně nákladů odvolacího řízení přiznaných usnesením odvolacího soudu z 19.8.2004, č.j. 12 Co 323/2004-50 (výrok II.), ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok III.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „o návrhu na zastavení exekuce“ (výrok IV.). Výrok o zastavení exekuce odůvodnil závěrem, že povinný zaplatil částku 40.000,- Kč právě k uspokojení touto exekucí vymáhané pohledávky, přiznané exekučním titulem (platebním rozkazem Okresního soudu v Klatovech ze 3.4.1998, č.j. 7 C 283/98-7), a že naopak oprávněný neprokázal své tvrzení, že zaplacením částky 40.000,- Kč povinný uspokojil jeho pohledávku jinou, od exekucí vymáhané pohledávky odlišnou.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v napadené části, tj. ve výrocích pod body I., II. a IV., potvrdil. S názorem soudu prvního stupně „se ztotožnil v tom směru, že pokud by oprávněný prokázal existenci jiné pohledávky, byl by oprávněn započítat přijatou sumu na tuto jinou pohledávku než na tu, která je předmětem věci sp. zn. Nc 1560/2001; to se však oprávněnému prokázat nepodařilo, jelikož ten nemá k dispozici žádný jiný exekuční titul ani doklad o existenci jiné pohledávky.“ Kromě toho „je odvolacímu soudu z úřední činnosti známo, že oprávněný není osobou věrohodnou a že není bezúhonný.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve znění do 30.6.2009 (aniž se tedy ve smyslu §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. zabývá otázkou, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), oprávněný s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a nesprávně věc posoudily po právní stránce. Co se týče hodnocení skutkových zjištění, odkazuje na svá předchozí procesní stanoviska učiněná před soudy obou stupňů. Tvrzení povinného, že částku 40.000,- Kč uhradil na dluh, který je předmětem daného exekučního řízení, bylo podle přesvědčení dovolatele zcela jednoznačně vyvráceno provedenými důkazy. Pokud jde o hodnocení jeho osoby jako nevěrohodné a nikoli bezúhonné, nejsou k němu podle jeho názoru žádné důvody ani podklady ve spise. Oprávněný argumentoval také tím, že týž senát krajského soudu při nařízení exekuce rozhodl opačně, když k námitce povinného, že ten částku 40.000,- Kč zaplatil právě k uspokojení touto exekucí vymáhané pohledávky, nepřihlédl s odůvodněním, že je ve stádiu nařízení exekuce nerozhodná.
Povinný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Oprávněný zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež však v dovolání úspěšně napadnout nelze, a to ani důvodem v dovolání ohlášeným ani dovolacími důvody ostatními. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému účastníkovi (svědkovi), že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
K námitce rozpornosti napadeného usnesení s rozhodnutím „téhož senátu krajského soudu“ z 19.8.2004, č.j. 12 Co 323/2004-50, budiž – pro úplnost – uvedeno, že je nedůvodná, jelikož námitkou splnění se soud skutečně nezabývá při nařízení exekuce, ale teprve ve stadiu jejího zastavení, tedy v jiné, samostatné fázi exekučního řízení.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolateli již z uvedeného důvodu (kromě toho, že nebyla namítnuta, a tím méně splněna podmínka zásadního právního významu rozhodnutí) správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o.s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu