ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3116.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3116/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitosti z exekuce, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 108/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27.2.2007, č.j. 57 Co 74/2007-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. K., Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala návrh na vyloučení v žalobě označené nemovitosti (rodinného domku) z exekuce vedené pod sp. zn. 46 Nc 826/2004 u Okresního soudu v Karviné proti jejímu manželovi V. T. na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné z 9.12.2002, č. j. 29 C 91/98-166 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 2.12.2003, č. j. 15 Co 266/2003-184, jímž byl povinný zavázán zaplatit žalovanému částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím. Návrh žalobkyně odůvodnila s poukazem na ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. názorem, že „nařízeným výkonem rozhodnutí byl postižen majetek, patřící do bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM) manželů M., přičemž vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z nich, V. M., při používání majetku, který náležel výhradně jemu. Rodinný domek byl postaven na parcele č. 2583/2 vlastněné výlučně povinným, který s touto disponoval (používal) v souvislosti s realizací stavby tohoto domu, jehož zhotovení si objednal.“
Rozsudkem z 20.9.2006, č. j. 19 C 108/2005-55, okresní soud excindační žalobě vyhověl s odůvodněním, že sice „rodinný domek prokazatelně patřil do společného jmění manželů M., jelikož byl pořízen zčásti z jejich společných prostředků, že však stavební povolení i kolaudační rozhodnutí na stavbu bylo vydáno pouze manželu žalobkyně jako stavebníkovi, jelikož byl výlučným vlastníkem pozemkové parcely, na níž měla být stavba umístěna. Jestliže manžel žalobkyně vystupoval jako jediný stavebník a též objednatel ve vztahu ke zhotoviteli, pak činil správní, respektive občanskoprávní úkony, jimiž byl nemovitý majetek do SJM teprve získáván.“
K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem z 27.2.2007, č. j. 57 Co 74/2007-67, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Se soudem prvního stupně se shodl pouze v závěru, že předmětný rodinný domek skutečně patřil do SJM manželů M. Podle odvolacího soudu však již nelze přisvědčit závěrům okresního soudu, že nemovitost nelze postihnout exekucí vedenou proti manželovi žalobkyně k vymožení pohledávky žalovaného, vzniklé právě za práce při zhotovení stavby, a to z důvodu, že stavebníkem (objednatelem) a tedy smluvní stranou smlouvy o zhotovení stavby byl pouze manžel žalobkyně. Zhotovení nové věci nelze za právní úpravy, podle níž stavba není součástí pozemku, považovat za „nakládání s pozemkem jako výlučným majetkem jen jednoho z manželů.“ Kromě toho zde ovšem není překážky pro nařízení exekuce také „se zřetelem k ustanovení §262a odst. 1 věty první o. s. ř.,“ podle něhož lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
V dovolání žalobkyně namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v (podle jejího názoru nesprávné) aplikaci ustanovení §262a odst. 1 písm. b) o. s. ř. namísto správného použití §267 odst. 2 o. s. ř. Manžel žalobkyně měl ve svém výlučném vlastnictví pozemek, na němž byla později postavena stavba, „většinou financovaná z finanční výpomoci jeho rodičů, a až 13.5.1996, tedy v konečné fázi stavebních prací, byla převedena členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu ve společném jmění manželů M., a tím byla předmětná nemovitost získána do jejich společného jmění, kdy ovšem závazek manžela žalobkyně vznikl dávno před tím, a hlavně při používání majetku (pozemku), jenž náležel výhradně povinnému, manželovi žalobkyně, který jej nabyl darem a za majetek náležející do jeho výlučného majetku.“
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Dovolatelka předně vychází z nesprávného názoru, že důvodem k vyhovění excindační žalobě by měla být skutečnost, že manželův závazek vznikl „dávno před tím, než byla předmětná nemovitost získána do SJM“ (což byl podle jeho – nesprávného – názoru okamžik, kdy na výstavbu rodinného domku, do té doby financovanou jeho rodiči, byly použity (i) prostředky získané převodem společných členských práv a povinností obou manželů k družstevnímu bytu. I samotnou žalobkyní prosazované ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. totiž za jedině relevantní považuje okamžik jiný, a to okamžik vzniku vymáhaného závazku jen jednoho z manželů za trvání manželství (kterýžto předpoklad – a nepopírá to ani samotná žalobkyně – byl v souzené věci splněn); okolnost, že vymáhaný závazek vznikl před zhotovením věci, jež se pak stala součástí SJM, je nerozhodná.
I druhý názor, z nějž vychází žalobkyně, je mylný. Celá žaloba je totiž postavena na nesprávné konstrukci, že stavbu rodinného domku patřícího do společného jmění manželů, byla-li provedena na parcele ve výlučném vlastnictví povinného, možno kvalifikovat podle §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jako případ, kdy vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který náležel výhradně povinnému (srov. závěr 3. bodu II. části žaloby, kde dovolatelka výslovně uvádí, že „má na mysli výše zmíněnou parcelu č. 2583/2 vlastněnou výlučně povinným, který s touto disponoval (používal) v souvislosti s realizací stavby rodinného domu, jehož zhotovení si objednal.“
Byl-li totiž rodinný domek patřící do SJM postaven na parcele ve výlučném vlastnictví manžela žalobkyně (byla-li tedy věc zhotovena /oba tučně vytištěné pojmy jsou vidu dokonavého/), nelze takovýto případ podřadit pod pojem „při používání majetku“ užitý v ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž je naopak vidu nedokonavého. Pro ilustraci nesprávnosti žalobní konstrukce lze použít např. situaci, kdy za „používání majetku“ (pozemku) ve smyslu §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. by pak bylo možno (a nutno) považovat i případy, kdy by na pozemek byla (i v průběhu jen několika hodin) umístěna montovaná chatka. Ostatně sama žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že „manžel měl ve svém výlučném vlastnictví pozemek, na němž byla později postavena stavba“. Kromě argumentace výkladem jazykovým však zde je argument daleko zásadnější. Při výkladu ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak jej podává žalobkyně, by totiž byl podstatně zúžen prostor pro aplikaci ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. sloužícího k ochraně věřitelů.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobci správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšnému žalovanému podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4 500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 19 %, tj. částce 912,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu