ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3180.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3180/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné F., s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. V. B., CSc., zastoupenému advokátem, o 258.085,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 5025/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21.2.2007, č.j. 40 Co 1090/2006-150, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (poté, co předchozí usnesení okresního soudu z 10.1.2005, č.j. 50 Nc 5025/2004-20, ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nařízené pro celkovou částku 258.085,70 Kč s příslušenstvím zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení) v napadené části výroku I., jíž byl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. ve zbytku, tj. v částce převyšující částku 54.567,68 Kč s příslušenstvím zamítnut, usnesení okresního soudu ze 7.4.2006, č.j. 50 Nc 5025/2004-121, potvrdil. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §391, §392 odst. 1, §397 a zejména §408 odst. 1, 2 obchodního zákoníku a na „ustálenou soudní judikaturu“ odůvodnil závěrem, že desetiletá promlčecí doba k výkonu rozhodnutí, resp. k exekuci, uplynula jen u části jednotlivých dílčích pohledávek (v celkové částce 54.567,68 Kč) splatných v období od 19.3.1994 do 11.7.1994, zatímco zbytek dalších dílčích pohledávek splatných v období od 13.8.1994 do 1.3.1995 promlčen není, jelikož návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky v celkové výši 258.085,70 Kč s příslušenstvím byl podán 19.7.2004.
V dovolání povinný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že – poněvadž nejde o řízení nalézací, nýbrž exekuční – neuplatní se promlčecí doba obecná, tedy čtyřletá podle §397 obchodního zákoníku, ale desetiletá podle §408 tohoto předpisu. Podle dovolatele je naopak – bez ohledu na to, že ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku zmiňuje slova „právo pravomocně přiznáno“ – nepochybné, že toto ustanovení neslouží ke stanovení délky promlčecí doby, ale k jejímu omezení; jiný výklad je podle něj nepochybně v rozporu s Ústavou ČR. Dále pak zdůrazňuje, že obchodní zákoník žádnou desetiletou promlčecí lhůtu nestanovuje, a z jeho obsáhlého odkazu na literaturu vyplývá, že podle něj mělo být aplikováno ustanovení §397 obchodního zákoníku, zakotvující obecnou promlčecí dobu čtyřletou, a že tudíž mělo být jeho návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyhověno.
Oprávněný navrhl zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/ odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §408 obchodního zákoníku a z toho plynoucí závěr, že (větší) část vymáhaných pohledávek promlčena nebyla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Názor projevený odvolacím soudem v druhém a třetím odstavci třetí strany napadeného usnesení (č.l. 162) je v souladu se závěry rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod poř. č. 13., podle něhož bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé; v odůvodnění tohoto publikovaného usnesení z 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, pak Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. (počítané od splatnosti vymáhané pohledávky /srov. např. odůvodnění usnesení téhož soudu z 26.5.2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003/) musí být – nemá-li se oprávněný vystavit nebezpečí následného zastavení exekuce pro promlčení podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. – zahájeno exekuční, případně vykonávací řízení (srov. třetí odstavec strany 64/120 uvedené Sbírky), jelikož při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na výkon rozhodnutí, tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě – řečeno dikcí ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. – určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje).
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nenařídil jednání – v čemž povinný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – případně, že mu oznámení o uložení předvolání k odvolacímu jednání nebylo doručeno, ta důvodná není, jelikož ze spisu vyplývá opak (viz. doručenka na č. l. 146 a protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 147).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu