ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.347.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 347/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. z. m., proti povinnému Ing. J. B., zastoupenému advokátkou, pro částku 405.323,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 390/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, č. j. 20 Co 847/2005-45, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, č. j. 20 Co 847/2005-45, a usnesení Městského soudu v Brně ze 4. 11. 2005, č. j. 96 Nc 390/2004-38, se ruší a věc se městskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. 11. 2005, č. j. 96 Nc 390/2004-38, jímž městský soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla splněním. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zaplatil-li povinný 864.348,- Kč (zatímco – navíc – přisouzená částka činila včetně příslušenství, tedy poplatku z prodlení a náhrady nákladů nalézacího řízení, jen 631.585,10 Kč) dne 22. 2. 2003 společnosti A., s. r. o., neplnil této společnosti jako osobě zmocněné oprávněným k „převzetí úhrady pohledávky“, jelikož mandátní smlouvu oprávněný uzavřel se společností A. P. s. r. o. teprve dva dny poté, tedy 24. 2. 2003, nýbrž jakožto „subjektu od oprávněného odlišnému, který v době plnění neměl zmocnění pro oprávněného cokoli vymáhat jeho jménem“; z tohoto závěru pak odvolací soud dovodil, že vymáhaná pohledávka splněním (oprávněnému) nezanikla.
V dovolání povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že plnění jím poskytnuté mandatáři dva dny před uzavřením písemné mandátní smlouvy mezi oprávněným jako mandantem a uvedenou společností jako mandatářem není plněním ve prospěch oprávněného, nýbrž osoby třetí, od oprávněného odlišné a jím k přijetí plnění nezmocněné. Jmenovaná společnost, jež povinného kontaktovala a vyzvala k zaplacení vymáhané pohledávky, především disponovala originálem rozsudku Městského soudu v Brně z 2. 4. 2002, sp. zn. 51 C 89/2001, jímž byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému částku 405.323,- Kč s příslušenstvím. V době, kdy povinný svoji pohledávku vůči mandatáři uhradil, mu mandatář sdělil, že je oprávněn tuto pohledávku pro oprávněného vymáhat. Totéž si pak povinný telefonickým dotazem zjistil u příslušných zaměstnanců oprávněného, takže neměl důvod pochybovat o oprávněnosti mandatáře vymáhat dlužnou částku. Pokud by společnost A., s. r. o. oprávněna vymáhat pohledávku pro oprávněného nebyla, není podle dovolatele jasné, odkud by tato společnost měla originál rozsudku a kontakt na povinného, ani to, proč by zaměstnanci oprávněného povinnému potvrzovali, že tato společnost je oprávněna pohledávku vymáhat. Z uvedeného povinný dovozuje, že oprávněný měl nejdříve se společností A., s. r. o. uzavřenu smlouvu o vymáhání pohledávky v ústní formě a teprve poté, co byla pohledávka uhrazena, tuto smlouvu uzavřeli ve formě písemné. Částku 864.348,- Kč, tedy vyšší, než kolik činila přisouzená pohledávka s příslušenstvím, zaplatil povinný proto, že mu společnost A., s. r. o. sdělila, že rozdíl činí její odměna mandatáře.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam má napadené usnesení proto, že otázka, zda lze z pouhé neexistence písemné mandátní smlouvy mezi oprávněným a dalším subjektem (jako mandatářem) dovodit, že plnil-li povinný tomuto „dalšímu subjektu“ před uzavřením písemné mandátní smlouvy, neplnil ve prospěch oprávněného, ale vždy osoby třetí, k přijetí plnění nezmocněné (a tedy – primárně – zda je k uzavření mandátní smlouvy třeba písemné formy), v něm byla vyřešena v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je – přinejmenším v části směřující proti samotnému právnímu závěru odvolacího soudu, že plnění povinného společnosti A., s. r. o., bylo-li poskytnuto před uzavřením písemné mandátní smlouvy mezi touto společností a oprávněným (jakožto mandantem), není plněním ve prospěch oprávněného, nýbrž osoby třetí, od oprávněného odlišné a jím k přijetí plnění nezmocněné – důvodné. Obchodní zákoník totiž žádným z ustanovení §566 až §576 upravujících mandátní smlouvu ani ustanovením jiným písemnou formu pro tento typ smlouvy nepředepisuje. Závěr přijatý v napadeném rozhodnutí, že povinný, plnil-li výše uvedené společnosti dva dny před uzavřením písemné mandátní smlouvy mezi ní a oprávněným, neplnil ve prospěch oprávněného, nýbrž osoby třetí, však svědčí o tom, že odvolací soud vycházel z názoru opačného, tedy, že bez písemné mandátní smlouvy nemohla uvedená společnost vystupovat jako mandatář a tudíž přijmout plnění ve prospěch oprávněného jako mandanta. O tomto – ovšem nesprávném - názoru svědčí i poslední odstavec odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud dovozuje, že přijetím plnění od povinného vznikla společnosti A., s. r. o. odpovědnost za bezdůvodné obohacení.
Protože se odvolací soud řídil uvedeným nesprávným právním názorem, opomenul skutková tvrzení povinného v jeho podáních z 19. 8. 2004, 19. 9. 2005 a 2. 11. téhož roku (č. l. 6, 22 a 31), že jej společnost A., s. r. o. i oprávněný o existenci jejich smlouvy (v prvních dvou podáních se povinný – navíc zřejmě nesprávně – zmiňuje o smlouvě postupní a teprve v podání třetím o smlouvě mandátní) informovali, a že se uvedená společnost jako firma zabývající se vymáháním pohledávky oprávněného na povinného obrátila s výzvou k úhradě dluhu“. Za stavu, kdy oprávněný v návrhu na nařízení exekuce tvrdí, že povinný ke dni zahájení exekučního řízení (21. 1. 2004) z vymáhané pohledávky nezaplatil nic, a kdy v podání ze 4. 11. 2004 (čl. 14) uvádí, že „žádnou smlouvu nikdy s nikým neuzavřel“, a že povinný byl patrně „poškozen podvodným jednáním údajných zástupců oprávněného“, mělo být ke shora uvedeným tvrzením povinného provedeno dokazování, k čemuž ovšem soud musel podle ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř. nařídit jednání (k tomu srov. usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997 pod poř. č. 64, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř. může soud rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení výkonu, jsou shodná). Z uvedeného plyne, že soud v důsledku svého nesprávného právního názoru na mandátní smlouvu nezjistil úplně skutkový stav, a že tak zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Při dokazování se soud bude muset zabývat také rozporem v tvrzeních povinného, že vymáhanou pohledávku uhradil na základě smlouvy postupní, a to společnosti A. P., s. r. o. (č. l. 6 a 22), zatímco v podáních na čl. 31 a 41 uvádí, že šlo o smlouvu mandátní, z níž plnil společnosti A., s. r. o. (A. P., s. r. o.). Rozporné je označení uvedené společnosti i v „dohodě o úhradě pohledávky“ (č. l. 8) a v příjmovém pokladním dokladu (č. l. 9), kde v každé z obou písemností je společnost označována obojím názvem, tedy A., s. r. o. (v obchodním rejstříku neexistujícím) i A. P., s. r. o., dvojím identifikačním číslem i dvojím sídlem.
Jak plyne z výše uvedeného, je právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí (vydané po řízení stiženém uvedenou vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu