ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3492.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3492/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné I. M., proti povinnému M. L., zastoupenému advokátkou, pro částku 1.182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 Nc 2388/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 22.9.2006, č.j. 31 Co 443/2006-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení z 9. 5. 2006, č. j. 3 Nc 2388/2006-12, jímž okresní soud nařídil exekuci; své rozhodnutí odvolací soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odůvodnil závěrem, že odvolání neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Ve vlastnoručně sepsaném dovolání (č.l. 28) povinný vyjádřil nesouhlas s nařízením exekuce a zdůraznil, že „kdyby okresní soud ověřil tvrzení žalující strany, došel by k jednoduchému závěru, že lže. V soudním řízení nebyl doložen jediný konkrétní důkaz ohledně jeho osoby.“
V podání, kterým dovolání doplnila ustanovená advokátka (č.l. 55) – přípustnost dovolání dovozuje pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že „k nesprávnému právnímu ale i k nesprávnému skutkovému stavu věci dospěl již soud prvního stupně v nalézacím řízení a toto nesprávné právní posouzení věci se následně přeneslo do dalších stádií řízení, kde dosud nikdo nevyslyšel jeho námitku, že existence půjčky nebyla prokázána.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s.. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Poukazuje-li dovolatel na nesprávnost podkladového titulu, pak Nejvyšší soud připomíná, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je navržen; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod poř. č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod poř. č. 58).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu