ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3561.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3561/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) RNDr. P. S. CSc., a b) Ing. E. S., zastoupených advokátem, proti povinné Č. r. s. a.s. v likvidaci, pro částku 920.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 Nc 3303/2005, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23.7.2006, č.j. 20 Co 183/2006-34, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 23.7.2006, č.j. 20 Co 183/2006-34, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 10. 10. 2005, č. j. 13 Nc 3303/2005-6, ve znění opravného usnesení z 20. 10. 2005, č. j. 13 Nc 3303/2005-9 (jímž okresní soud nařídil exekuci) tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem o formální nevykonatelnosti exekučního titulu, jejž dovodil ze zjištění, že povinné bylo doručováno (uložením na poště) na adresu jinou než zapsanou jako sídlo společnosti v obchodním rejstříku, aniž přitom povinná měla faktické sídlo jiné, a aniž požádala o doručení na adresu jinou než adresu svého sídla. Zásilku s podkladovým rozsudkem nedoručovala pošta v R. u P., jíž soud zásilku k doručení předal, ale pošta pro P., které byla zásilka prvně jmenovanou poštou postoupena; adresu, na niž druhá pošta rozsudek doručovala, jí sdělila pošta v R. poté, co ji zjistila „neznámým způsobem“.
V dovolání oprávnění ohlašují dovolací důvody zakotvené v ustanovení §241 odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatelé spatřují v okolnosti, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze na základě tvrzení povinné o nesprávném doručování podkladového rozsudku, aniž přitom provedl jakékoli důkazy. Toto tvrzení však bylo vyvráceno v nalézacím řízení. Odvolání povinné z 24. 11. 2005 bylo usnesením Okresního soudu Praha-západ z 12. 7. 2006, č. j. 5 C 1571/2004-44, jako opožděné odmítnuto; povinná je napadla odvoláním a v průběhu odvolacího řízení krajský soud po provedeném dokazování zjistil, že doručováno na adresu jinou než sídlo firmy bylo povinné na základě její žádosti (§47 odst. 1 věta druhá o. s. ř. v rozhodném znění). Po tomto zjištění odvolacího soudu v nalézacím řízení vzala povinná své odvolání zpět, odvolací řízení bylo usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 12. 2006, č. j. 30 Co 444/2006-73 zastaveno a „byla potvrzena právní moc původního rozsudku ke dni 27. 7. 2005.“ Rozsudek je tedy formálně vykonatelný a nic nebrání nařízení exekuce.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám v řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Exekuční soud musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání (tvrzená v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce /č.l. 14/), tuto jistotu neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí exekuční soud posoudit sám (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2005 pod poř. č. 166 na s. 817).
V souzené věci exekuční soud vydání rozhodnutí soudu nalézacího nevyčkal, a otázku včasnosti odvolání (viz závěr o suspenzívním účinku odvolání ve čtvrtém odstavci čtvrté strany napadeného rozhodnutí na č.l. 37) proti podkladovému rozsudku posoudil sám. Vycházel přitom kromě jiného ze zjištění (viz první odstavec téže strany), že „povinná nepožádala o doručení na jinou adresu než na adresu svého sídla.“ K tomuto zjištění však neprovedl žádná – pro posouzení věci z hlediska ustanovení §47 odst. 1 věty druhé o. s. ř. potřebná – šetření a bez dalšího uzavřel, že doručení na adresu jinou než v obchodním rejstříku uvedenou (či na adresu skutečného sídla) je neúčinné, a že podkladový rozsudek je tudíž formálně nevykonatelný. Tím řízení zatížil vadou, jež mohla mít a – jak se ve světle dovolacích tvrzení i dalšího obsahu spisu (nejde přitom o novum nepřípustné podle §241a odst. 4 o. s. ř., jelikož nesprávnost doručení namítala povinná, v odvolacím řízení úspěšná) jeví – také měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu