ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3584.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3584/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné T. O2 C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti povinné A. S., pro peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 3721/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24.5.2006, č.j. 40 Co 425/2006-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části, tj. v I. odstavci výroku, jímž byl návrh oprávněné k vymožení částky 3.994,- Kč, představující smluvní pokutu, zamítnut, potvrdil usnesení okresního soudu z 22.11.2005, č.j. 24 Nc 3721/2005-7. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že k rozhodování o smluvní pokutě nebyla dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, jehož rozhodnutí ze 6.6.2005, č.j. 206440/2005-6381-II.výpr, bylo v souzené věci navrženo k exekuci.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., oprávněná „žádá, aby Nejvyšší soud dovolání připustil, v této věci provedl řízení a následně o dovolání oprávněné rozhodl“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné posouzení věci, spatřuje v závěru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci Úřadu k rozhodování o smluvní pokutě, a ze znění smlouvy účastníků o poskytování telekomunikačních služeb, jakož i z ustanovení zákona č. 151/2000 Sb. v rozhodném znění, zejména z jeho §1, §2 odst. 7, §3, §81 odst. 2,3,4, §95 bod 1 písm. c), §95 bod 8 písm. d), §102 odst. 1, dovozuje, že touto pravomocí Úřad nadán je.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Argumentace obsažená v dovolání k závěru o tom, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nevede. Otázkou způsobilosti rozhodnutí Úřadu o povinnosti uhradit smluvní pokutu být exekučním titulem, kterou dovolatelka předložila k přezkumu, se Nejvyšší soud již zabýval a napadené rozhodnutí koresponduje se závěry, k nimž dospěl. V usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3433/2006 (srov. též usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3440/2006 nebo usnesení z 29.5.2008, sp. zn. 20 Cdo 116/2007) Nejvyšší soud dovodil, že rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevyužívání telekomunikačních služeb (související s prodejem mobilního telefonu za „zvýhodněnou cenu“) zákon č. 151/2000 Sb. Úřadu nesvěřuje a jeho rozhodnutí o takové věci jako nicotný správní akt není způsobilé být podkladem exekuce. Smluvní pokuta není plněním spjatým s poskytováním telekomunikačních služeb vymezených v §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb. a není ani příslušenstvím pohledávky provozovatele veřejné telekomunikační sítě podle §82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. Právo oprávněné na smluvní pokutu tedy není „finančním plněním“ ve smyslu ustanovení §95 bodu 8. písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb., i když závazek povinného byl obsažen ve smlouvě o poskytování telekomunikačních služeb.
Protože tedy podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., dány nejsou, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu