ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3604.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3604/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Ostravě, proti povinnému J. S., zastoupenému advokátem, pro 16.000,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1300/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2008, č. j. 9 Co 664/2008-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 7. 2008, č. j. 9 Co 664/2008-19, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2007, č. j. 52 E 1300/2007-4, kterým byl podle pravomocného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č. j. 8 Co 288/2005-40, k uspokojení nepřednostní pohledávky oprávněné ve výši 16.000,- Kč nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (platu), která přísluší povinnému od zaměstnavatele, u kterého je zaměstnán - plátce mzdy Č. V., a.s., a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, a nepřisvědčil námitce povinného, že postup soudu prvního stupně byl nesprávný, pokud o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl bez nařízení jednání a slyšení povinného.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž mimo jiné označuje soudy jakožto „zločinecké fašistické organizace“ a v němž současně požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2009, č. j. 52 E 1300/2007-35, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2009, č. j. 52 E 1300/2007-41, byl povinnému pro podání dovolání ustanoven zástupcem advokát. Prostřednictvím tohoto zástupce pak povinný podal doplnění dovolání, v němž namítá, že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřuje v tom, že exekuční titul byl vydán v rozporu se zákonem, neboť u něj byla „vymizelá ovládací a rozpoznávací schopnost jednání“. Má za to, že tuto skutečnost měly soudy v předcházejícím řízení vyhodnotit, a že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí mu měl být ustanoven opatrovník, neboť v předmětné době nebyl způsobilý v řízení samostatně jednat, o čemž svědčí dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které jsou založeny v trestních spisech. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Námitka povinného, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě exekučního titulu vydaného v řízení, jež je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je v řízení o výkon rozhodnutí zcela bez právního významu. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již tzv. zmatečnostní nebo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení (tvrzenou neschopností povinného samostatně jednat před soudem v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný nemá na náhradu nákladů řízení právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu