ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3827.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3827/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné E. E., a. s., proti povinnému S. Š., vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 Nc 693/2002, pro 25 386,- Kč s příslušenstvím, o dovolání soudní exekutorky JUDr. A. B. Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2007, č. j. 12 Co 595/2006-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 3. 8. 2006, č. j. 10 Nc 693/2002-166, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 1.134.000,- Kč tak, že z ní (částečně) uspokojil v pořadí první pohledávku přihlášeného věřitele C.-C., a. s. zajištěnou zástavním právem, a to částkou 1.134.000,- Kč, čímž byla celá rozvrhovaná podstata vyčerpána. Odvolací soud uzavřel, že náklady exekuce (§87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, v platném znění /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/) nelze považovat za náklady řízení vzniklé „státu“ a nemůže tak jít o pohledávku první rozvrhové skupiny; pohledávka exekutora sdílí osud pohledávky oprávněné a uspokojí se z rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině ve smyslu §337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním soudní exekutorka. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru soudu, že pohledávka soudního exekutora sdílí osud pohledávky oprávněné a uspokojuje se ve třetí skupině a nikoli ve skupině první (§337c odst. 1 písm. a/, c/ o. s. ř.). Poukazuje na to, že ačkoli soud na jedné straně trvá na jednotě osudu pohledávky oprávněného a pohledávky na náhradu nákladů exekutora, na druhé straně jim přisuzuje odlišná pořadí, neboť pořadí pohledávky exekutora v rámci třetí skupiny odvíjí od právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce a nikoli ode dne doručení návrhu na nařízení exekuce (jako u pohledávky oprávněné). Namítá, že ani stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 pořadí nákladů exekuce v rámci třetí skupiny neřeší; s odkazem na vyhlášku č. 330/2001 Sb. a určování odměny exekutora podle míry uspokojení ostatních subjektů (nejen oprávněného) dále stanovisko Nejvyššího soudu rozvíjí a uvádí, že náklady exekuce by pak bylo třeba považovat za příslušenství hned několika pohledávek zároveň a bylo by obtížné určit jejich skupinu a pořadí. Protože občanský soudní řád ani zákon č. 120/2001 Sb. výslovně neupravil charakter pohledávky exekutora, je k jeho zjištění nutno analyzovat postavení soudního exekutora a jím vynaložených nákladů v exekučním řízení. Úkony směřující k provedení dražby, které učinil exekutor, jsou považovány za úkony soudu (§28 zákona č. 120/2001 Sb.), protože při exekucích část působnosti státu (soudů) byla přenesena na soukromé subjekty (soudní exekutory). Uspokojování nákladů státu v první skupině a nákladů exekutora až ve třetí skupině je diskriminačním zásahem do rovnováhy mezi soudy a exekutory. Srovnává situaci rovněž s přednostním pořadím hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty při uspokojování v rozvrhu podstaty a uvažuje, že pohledávku soudního exekutora je možno přiřadit k pohledávce zástavního věřitele a uspokojit ji v rámci třetí skupiny ještě před přihlášenou pohledávkou zástavního věřitele (§337c odst. 4 o. s. ř.). Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice přednesla, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze; otázku, kterou nabídla k přezkumu (závěr odvolacího soudu o uspokojení nákladů exekuce ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při zařazení pohledávky soudní exekutorky do rozvrhu rozdělované podstaty správně vyšel ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod č. 31. V bodu XVIII. Nejvyšší soud v něm zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní. Odvolací soud tak postupoval správně, uspokojil-li před pohledávkou exekutora pohledávku přihlášeného věřitele zajištěnou zástavním právem, jejíž pořadí se řídí dnem vzniku zástavního práva (27. 1. 1993).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné ani povinnému, jež by jinak měli na náhradu případných nákladů dovolacího řízení právo, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu