ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3847.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3847/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného S. m. D., proti povinnému M. Š., zastoupenému advokátkou, pro částku 22.318,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 3943/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24.4.2006, č.j. 35 Co 412/2006-59, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10.11.2005, č.j. 17 Nc 3943/2003-43, jímž okresní soud zamítl návrh na odklad exekuce nařízené usnesením z 2.12.2003, č.j. 17 Nc 3943/2003-6 (výrok I.) a návrh na její zastavení (výrok II.). Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že námitkou formální nevykonatelnosti exekučního titulu (pro nedostatky při jeho doručování) se zabýval již při projednávání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce (viz jeho potvrzující usnesení ze 7.12.2004, č.j. 36 Co 268/204-29), kdy dospěl k závěru, že byl-li povinnému pravomocně ustanoven (jako účastníku neznámého pobytu) opatrovník podle §29 odst. 3 o.s.ř., jenž odvolání proti exekučnímu titulu nepodal, a bylo-li odvolání samotného povinného proti tomuto titulu pravomocně jako opožděné odmítnuto, je k exekuci navržený rozsudek pravomocný a uplynutím pariční lhůty i vykonatelný. S ohledem na uvedené závěry přijaté v rozhodnutí o nařízení exekuce odvolací soud uzavřel, že „se v tomto řízení již znovu touto námitkou povinného zabývat nebude, neboť již byla vyřešena.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z (neúplného, a tedy nesprávného) poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, povinný – aniž vysvětluje, v čem má spočívat jeho zásadní právní význam – ohlašuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že mu soud v nalézacím řízení sp. zn. 17 C 229/2001 – ač k tomu podle jeho názoru nebyly podmínky – ustanovil opatrovníka (navíc v osobě pracovníka soudu, což považuje za „nešťastné řešení“), a to přesto, že z dalších tří řízení (sp. zn. 23 T 100/2002, 15 C 25/2002, a řízení vedeného k žalobě Ing. B. Š. proti E. a M. Š.) musela být nalézacímu soudu prvního stupně známa doručovací adresa povinného, totiž D. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekuční titul je vykonatelný.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 62).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Pokud tedy dovolatel tvrdí, že v řízení vedeném u nalézacího soudu mu byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v §29 odst. 3 o.s.ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který ostatně povinný podal (při řešení včasnosti odvolání bylo relevantní posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení).
Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl.
Z uvedeného také plyne, že není dán ani povinným ohlášený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu