ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3891.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3891/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné D. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti povinnému Ing. V. S. – I., zastoupenému advokátkou, pro 70.831,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. Nc 2377/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2007, č. j. 13 Co 567/2006 - 50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2007, č. j. 13 Co 567/2006 - 50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 24. 8. 2006, č. j. Nc 2377/2004 - 36, k návrhu povinného prohlásil za nepřípustnou exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 29. 6. 2004, č. j. Nc 2377/2004 - 8, exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 3. 2003 byla mezi povinným a společností R. I. s.r.o. uzavřena smlouva o prodeji podniku, na níž byly úředně ověřeny podpisy účastníků, v jejímž čl. IV. bylo ujednáno, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, a to okamžikem účinnosti smlouvy, a že vlastnické právo k movitým věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přecházejí z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Seznam movitých věcí, kterých se prodej týká, je obsažen v příloze č. 1 smlouvy, v příloze č. 2 smlouvy je uveden seznam pohledávek a v příloze č. 3 smlouvy je vyjmenován seznam závazků, na které se prodej vztahuje. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z §256 odst. 2 a §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a dospěl k závěru, že byl-li v řízení smlouvou o prodeji podniku ze dne 26. 3. 2003 prokázán přechod povinnosti na jiný subjekt (společnost R. I. s.r.o.) a byl-li návrh na nařízení exekuce podán až dne 24. 6. 2004, nelze exekuci proti povinnému vést.
K odvolání oprávněné a soudního exekutora Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 1. 2007, č. j. 13 Co 567/2006 - 50, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že byť na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího, aniž by bylo nutné tyto závazky ve smlouvě jakkoliv zmiňovat či jinak identifikovat, ručí prodávající věřiteli za splnění převedených závazků kupujícím ve smyslu §477 odst. 3 obchodního zákoníku. Je tomu tak podle krajského soudu proto, že na rozdíl od smlouvy o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. se k přechodu závazků podle §477 odst. 3 obch. zák. nevyžaduje souhlas věřitele, neboť k přechodu dochází ze zákona. Aby však tímto postupem nebylo znemožněno věřiteli domoci se uspokojení jeho pohledávek, ručí prodávající za splnění převedených závazků kupujícím. Dospěl proto k závěru, že z titulu ručitelského závazku povinného vůči oprávněné se na jeho postavení coby povinného v tomto řízení nic nezměnilo, a i nadále tak lze vést exekuci na jeho majetek pro uspokojení pohledávky oprávněné.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že podle §477 odst. 3 obch. zák. prodávající ručí věřiteli za splnění převedených závazků kupujícím, že z toho důvodu lze exekuci vést na jeho majetek a že tak nejsou dány zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Namítá, že odvolací soud věc neposoudil komplexně z pohledu obecné právní úpravy ručení podle obchodního zákoníku (§305 až §312 obch. zák.), neboť závazek ručitele je závazkem subsidiárním, který nastupuje teprve v okamžiku, co svoji povinnost nesplnil dlužník; povinným v dané věci proto je společnost R. I. s.r.o. Dále dovolatel poukazuje na to, že oprávněná v řízení neprokázala, že by písemně vyzvala společnost R. I. s.r.o. ke splnění dluhu a že by ji k tomu poskytla přiměřenou lhůtu. Za těchto okolností není tudíž oprávněná oprávněna vymáhat plnění v exekuci na povinném jakožto ručiteli a exekuce proti němu je tak nepřípustná. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání povinného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád), proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, 12) pokud nevyplývá přímo z právního předpis (odstavec 4).
Podle §256 odst. 1 o. s. ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit nebo provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Podle §476 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12 2003 (dále jen „obch. zák.“), smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Podle §477 odst. 1 obch. zákona na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odstavec 3). Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4).
Podle §478 odst. 1 obch. zák. zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním odporu u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy prodej byl zapsán do obchodního rejstříku (§488 odst. 1), aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný. Není-li prodávající zapsán v obchodním rejstříku, může být podán odpor u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se věřitel doví o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy (odstavec 2). Jestliže věřitel úspěšně uplatní právo podle odstavce 1 nebo 2, je prodávající povinen vůči němu splnit závazek v době splatnosti a je oprávněn požadovat od kupujícího poskytnuté plnění s příslušenstvím (odstavec 3).
Podle §306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84/2006, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, s tím, že zajištění takových závazků trvá, i když třetí osoby nedaly souhlas ke změně v osobě dlužníka (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1604/2005).
V usnesení ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 953/2004, Nejvyšší soud vyslovil, že „úpravou obsaženou v §477 odst. 3 obch. zák. je u smlouvy o prodeji podniku prolamována obecně platná zásada, podle které se dlužník nemůže zbavit závazku vůči svému věřiteli smlouvou uzavřenou bez účasti věřitele se třetí osobou, jež se takto stane „novým“ věřitelovým dlužníkem (k zakotvení této zásady v právním řádu srov. typicky ustanovení §531 obč. zák.). Ustanovení chránící práva věřitele, obsažená v §477 odst. 3 a v §478 obch. zák., proto musí být vykládána v duchu uvedené zásady způsobem co nejméně poškozujícím věřitele, a že…“institut odporu má vedle institutu ručení význam i v tom, že věřiteli s přisouzenou pohledávkou umožňuje vést výkon rozhodnutí proti původnímu dlužníku, aniž by jej musel znovu žalovat, tentokráte z titulu ručitelského závazku (nejde o totožnost skutku)“. Dále pak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. upravuje ručení ze zákona, pro které při absenci jiné úpravy platí přiměřeně ustanovení §305 až §311 obch. zák. (srov. §312 obch. zák.). Podle ustanovení §311 odst. 1 obch. zák. pak ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje.“
Z uvedené právní úpravy i z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu je především třeba dovodit, že uplatnila-li by oprávněná (věřitelka) právo odporu podle §478 odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák., a soud by této její žalobě na určení, že vůči ní je převod závazku prodávajícího (povinného) na kupujícího neúčinný, vyhověl, byl by prodávající (povinný) povinen vůči němu splnit závazek v době splatnosti a prodávající by pak byl oprávněn požadovat od kupujícího poskytnuté plnění s příslušenstvím (§478 odst. 3 obch. zák.). Jen v takovém případě by tedy bylo možno nařízenou exekuci provést vůči povinnému (původnímu vlastníku podniku) a nebyly by tak splněny zákonné podmínky pro prohlášení exekuce za nepřípustnou a pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak povinný navrhl.
Jestliže však z obsahu spisu nevyplývá a oprávněná to ani netvrdila, že se jako věřitelka úspěšně domohla podáním odporu práva podle §478 odst. 1 nebo 2 obch. zák., pak se uspokojení své peněžité pohledávky podle vykonatelného exekučního titulu již nemůže domáhat na povinném jako dlužníku, nýbrž jen jako na ručiteli z titulu ručitelského závazku vzniklého ze zákona (§477 obch. zák.). Prokázal-li totiž povinný - za tohoto stavu - že platební povinnost z exekučního titulu přešla ještě před nařízením exekuce (dne 29. 6. 2004) k vymožení peněžitého plnění smlouvou o prodeji podniku ze dne 6. 3. 2003 na společnost R. I. s.r.o., došlo singulární sukcesí k přechodu povinnosti, spočívající v peněžitém plnění, na tuto společnost, která se tak namísto něj stala dlužnicí, jak dovolatel namítá; proti ní je tudíž oprávněná na základě tohoto vydaného exekučního titulu oprávněna exekuci vést (§256 o. s. ř., §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Z akcesorické a subsidiární povahy ručení pak vyplývá, že teprve nesplní-li společnost R. I. s.r.o. svůj splatný závazek, který na ni přešel z exekučního titulu, v přiměřené době poté, co k tomu byla věřitelkou (oprávněnou) písemně vyzvána, event. bez tohoto vyzvání (306 odst. 1 obch. zák.), může oprávněná vést výkon rozhodnutí nebo exekuci proti povinnému jako ručiteli ze zákona, avšak jen na základě samostatného exekučního titulu. Není tudíž správný názor odvolacího soudu, dovozuje-li ze zákonné úpravy ručení původního vlastníka podniku (povinného) pasivní legitimaci ručitele při vymáhání pohledávky, aniž by oprávněná disponovala exekučním titulem směřujícím proti zákonnému ručiteli; bez takového titulu nelze pohledávku oprávněné proti povinnému jako zákonnému ručiteli exekučně vymáhat.
Protože závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro prohlášení exekuce vedené proti povinnému za nepřípustnou a pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je nesprávný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu