ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4055.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4055/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného Ing. G. C., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. N., pro 550,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 14 Nc 5097/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 5. 2007, č.j. 10 Co 458/2007-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného J. N. změnil usnesení z 3.4.2006, č.j. 14 Nc 5097/2006-3, jímž okresní soud nařídil podle svého platebního rozkazu z 27.3.2003, č.j. 7C 213/2000-26, exekuci, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „uvedený platební rozkaz není vykonatelným exekučním titulem, neboť neobsahuje natolik úplné označení žalovaného předepsané ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř., aby jej nebylo možno zaměnit za osobu jinou“. Krajský soud měl za prokázané, že údaje, kterými byl žalovaný v exekučním titulu a poté povinný v návrhu na nařízení exekuce a v usnesení soudu prvního stupně o jejím nařízení, označen, tj. jméno, příjmení a bydliště, se shodují u dvou osob (a to u J. N. a J. N.), přičemž je nezjistitelné, která z těchto osob byla účastníkem nalézacího řízení, a komu bylo doručeno vykonávané rozhodnutí.
V dovolání oprávněný namítá, že „ani Exekutorský úřad neměl včas možnost zjistit, že existují dvě osoby téhož jména, příjmení a téhož bydliště“, avšak odlišného data narození. Má tedy dovolatel za to, že odvolací soud dospěl k závěru nesprávnému, jelikož prověřením podpisů na dodejkách by bylo zjistitelné, komu byl k exekuci navržený platební rozkaz doručen. Argumentuje dále tím, že „nabyl-li platební rozkaz právní moci, a podal-li J. N., proti usnesení o nařízení exekuce odvolání, lze vylučovací metodou jednoznačně dojít k závěru, že platební rozkaz převzal J. N. starší, který si byl evidentně vědom své povinnosti, protože jinak by jistě proti platebnímu rozkazu podal odpor“. Dovolatel navrhuje, aby usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc aby mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu ve znění účinném do 30.6.2009 /čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb./, dále jen o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k exekuci navržený platební rozkaz je pro neúplné označení povinného (jeho nedostatečnou identifikaci potřebnou pro to, aby nebyl zaměnitelný s jinou osobou) nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu (§40 odst. 1, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Nejvyšší soud ve svém usnesení z 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25, dovodil, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení z 25.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62.
O takový případ však nejde v souzené věci, kdy odvolací soud – jehož skutkovými zjištěními je soud dovolací vázán – vycházel ze skutečnosti, že v době doručování (viz zejména údaje z úplného výpisu z obchodního rejstříku na č.l. 13,14) exekučního titulu, v němž byla jako žalovaný označena osoba identifikovaná pouze jménem a příjmením „J. N.“, tedy bez dalších, doplňujících dat (např. rodného čísla případně data narození), se tyto údaje, tj. jméno s příjmením a adresa bydliště shodovaly u dvou odlišných osob, a to u J. N. a J. N. Z uvedeného pak vyplývá i správnost závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti k exekuci navrženého platebního rozkazu (a to nevykonatelnosti materiální ve smyslu ustanovení §261a odst. 1 o.s.ř. /viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, předposlední odstavec na s. 1425/).
K otázce, kdy má být oprávněný či povinný označen – řečeno slovy ustanovení §79 odst. 1 věty třetí in fine o.s.ř. – i „dalšími údaji potřebnými k identifikaci účastníků řízení“ srov. též usnesení z 23.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 596/2002, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2/2004, pod poř. č. 19, v němž Nejvyšší soud ČR uzavřel, že jde zejména o případy, kdy na stejném místě bydlí více osob majících stejné jméno a příjmení. Týž závěr byl zaujat v rozsudku z 29.9.1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2, ročník 1994, pod poř. č. 16.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu