ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4219.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4219/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – F. ú. v M., proti povinnému E. Z., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného E. Z., pro 2 138 785,11 Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. E 2035/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 10 Co 615/2006-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 5. 2006, č. j. E 2035/2000-111, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněné. Odvolací soud nepřisvědčil námitce povinného o nepřezkoumatelnosti a „nevykonatelnosti“ usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu nesprávného označení oprávněné. Předně uzavřel, že předmětem výkonu rozhodnutí není usnesení o jeho nařízení, ale výkaz nedoplatků a platební výměry finančního úřadu, jejichž vykonatelnost povinný nezpochybňuje (a kterou soud podrobil zkoumání již v souvislosti s rozhodováním o nařízení výkonu rozhodnutí). K námitce, že oprávněná nebyla označena přímo jako „F. ú. v M.“, uvedl, že není vadou, vystupuje-li v řízení Česká republika a jedná prostřednictvím své organizační složky – finančního úřadu (byť ten je dle §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, sám nadán způsobilostí být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost). Stát je způsobilým účastníkem řízení (§19, §21a odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) a před soudem za něj vystupuje příslušná organizační složka.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž oponuje závěru o věcné legitimaci oprávněné v řízení o výkon rozhodnutí pro vymožení daňových nedoplatků. Tvrdí, že soud učinil nesprávný právní závěr o označení oprávněné, v němž spatřuje vadu řízení. Označení tohoto účastníka řízení považuje za nejednoznačné. Finanční úřad v Mostě je způsobilým účastníkem řízení podle §19 o. s. ř., neboť je mu tato způsobilost přiznána v §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., přičemž v tomto rozsahu má i procesní způsobilost. Z toho dovolatel vyvozuje, že není možné libovolné označení oprávněné. Je-li správci daně v tomto řízení přiznána způsobilost být účastníkem soudního řízení, pak zde nemůže vystupovat za stát ve smyslu §21a o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější kasační rozhodnutí odvolacího soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel argument ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, sice přednesl, nicméně samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze. Otázka, kterou podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nabídl k přezkumu, tj. otázka věcné legitimace oprávněné, znaky uvedené v §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje.
Věcnou aktivní či pasivní legitimací se obecně v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků, vyplývající z hmotného práva; má je ten z účastníků, komu svědčí stav z hmotného práva (subjektivní právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná.
Jedním z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí je, aby oprávněný, který podává návrh na výkon rozhodnutí, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimováni. Věcně legitimovány jsou osoby, jimž podkladové rozhodnutí pro nařízení výkonu rozhodnutí přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. V řízení o výkon rozhodnutí je tedy zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků, tj. procesně oprávněného a procesně povinného, samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo podkladovým rozhodnutím pro nařízení výkonu rozhodnutí přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky řízení o výkon rozhodnutí, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z podkladového rozhodnutí nebo jiného titulu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je oprávněná (Česká republika) aktivně věcně legitimována v řízení o výkon rozhodnutí pro vymožení daňových nedoplatků podle výkazu nedoplatků sestaveného příslušným správcem daně (finančním úřadem), je ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1788/2006).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, tvoří výnos daní včetně příslušenství vymezeného v §58 zákona č. 337/1992 Sb. příjem státního rozpočtu. Nositelkou nároku z předmětných daňových nedoplatků z hlediska hmotného práva je coby majitelka pohledávky Česká republika. Na tom nic nezmění skutečnost, že finanční úřad vykonává správu daní a je sám věcně legitimován vymáhat pro Českou republiku daňové nedoplatky (v těchto věcech disponuje způsobilostí být účastníkem řízení i procesní způsobilostí, srov. §19 o. s. ř., §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.).
Věcná legitimace finančního úřadu nevyplývá z toho, že by byl majitelem daňové pohledávky, ale ze skutečnosti, že je zákonem pověřen, aby jako územní finanční orgán České republiky vykonával správu daní (srov. §1 písm. a/, §2, §6 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů). Uvedená legitimace finančních úřadů se tudíž nemůže postavení České republiky jako nositelky hmotněprávního nároku (její věcné legitimace) dotknout.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že oprávněné, která by jinak ve smyslu citovaných ustanovení právo na náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu