ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4445.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4445/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva zemědělství ČR, proti povinné I. 98 s. r. o., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 1181/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 28. 4. 2006, č.j. 13 Co 190/2006-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 10.2.2006, č.j. 34 E 1181/2004-36, obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 22.12.2004, č.j. 34 E 1181/2004-5. K odvolání oprávněné městský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „se výkon rozhodnutí nezastavuje“. Odvolací soud uzavřel, že tím, že povinná předmětné nebytové prostory nepředala oprávněné, ale společnosti K., spol. s r.o., tedy subjektu třetímu, svou povinnost uloženou jí vykonávaným rozsudkem nesplnila.
V dovolání povinná ohlašuje existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Namítá jednak, že předmětné nebytové prostory od 3.5.2003 neužívá, takže je nemůže vyklidit, a jednak, že tyto prostory ke zmíněnému datu – protože „nebyla v žádném právním vztahu k oprávněné“ – vyklizené předala společnosti K. spol. s r.o. Tato společnost potvrdila, že předané prostory byly bez závad a nepoškozené, a zároveň převzala klíče od vstupních dveří a zázemí. Protože přiznané právo podle jejího názoru vyklizením předmětných prostor zaniklo, navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že předala-li povinná nebytové prostory třetí osobě, tedy subjektu odlišnému od oprávněné, svou povinnost ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nesplnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud ČSR ve zprávě občanskoprávního kolegia z 30.12.1983, sp. zn. Cpj 40/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, s. 140/328 – 141/329, konstatoval, že ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo povinnost byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže nesplní-li povinný povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti. V souzené věci plyne z opakovaných přednesů povinné (č.l. 10, 12, 31 a 46c), že ta nebytové prostory nepředala oprávněné, ale osobě třetí, z čehož nelze dovodit závěr jiný, než ten, že ke splnění povinnosti a tedy k zániku přiznaného a nyní výkonem vymáhaného práva ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nedošlo. Dovolací námitka, že mezi účastníky „není žádný právní vztah“, není důvodná, jelikož tento – z exekučního hlediska právně významný – vztah byl založen nalézacím řízením a vykonávaným rozsudkem.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu