ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4522.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4522/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P.-c., spol. s.r.o., proti povinnému JUDr. F. V., zastoupenému advokátkou, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 15 Nc 3595/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 28. 2. 2007, č. j. 18 Co 68/2007-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21.8.2006, č.j. 15 Nc 3595/2005-27, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční titul – rozsudek téhož okresního soudu ze 7. 4. 2005, sp. zn. 3 T 133/2004, byl zrušen „toliko ve výroku o trestu, nikoli však ve výroku o náhradě škody“ (jak se nesprávně domnívá povinný, uvádí-li v návrhu na zastavení exekuce /č.l. 17/, že „krajský soud zrušil celý /podkladový/ rozsudek). Výrok, jímž byl povinný v adhezním řízení zavázán k náhradě škody, nabyl právní moci dne 6. 5. 2005 a dosud tedy existuje vykonatelný exekuční titul. Odkazuje-li povinný na ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, podle něhož mu byla uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil Ing. M. škodu, kterou mu trestným činem způsobil, krajský soud vysvětluje, že tento výrok je součástí výroku o trestu a na výrok o náhradě škody nemá vliv. Jedná se o určitá omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 trestního zákona, směřující k tomu, aby obžalovaný vedl řádný život a podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jestliže podmíněně odsouzený vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil, jinak rozhodne, a to případně již během zkušební doby, že se trest vykoná (§60 odst. 1 trestního zákona). Námitka povinného, že má na dobrovolnou úhradu škody čas do 6. 4. 2008, je tak podle odvolacího soudu nedůvodná.
Druhá odvolací námitka povinného, že mu totiž původní oprávněný neoznámil postoupení pohledávky, byla podle odvolacího soudu vyvrácena předloženým podacím lístkem z 19. 7. 2005, z něhož plyne, že postupitel povinnému cessi oznámil.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „soud zejména nevzal do úvahy pravomocný trestní rozsudek“) povinný ohlašuje všechny tři dovolací důvody. Bez specifikace, v čem by měl každý z nich spočívat, namítá jednak, že oprávněný neprokázal, že „by postoupení pohledávky bylo povinnému oznámeno“, a jednak, že exekuční odvolací soud „absolutně nerespektoval“ trestní rozsudek ze 7. 4. 2005, sp. zn. 3 T 133/2004, který nabyl právní moci 6. 5. téhož roku, a ze kterého „nepochybně a zcela evidentně“ vyplývá, že povinný podle tohoto rozsudku měl možnost zaplatit předmětnou částku „sice podle svých možností, ale nejpozději ve tříleté zkušební době“. Tato doba ještě ani v době podání dovolání neuplynula, měl tedy soud exekuci zastavit.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný (jenž – na rozdíl od návrhu na zastavení exekuce, odůvodněného tvrzením, že exekuční titul byl zrušen – v dovolání implicitně přiznává, že tomu tak nebylo, a že trestní rozsudek nabyl právní moci) dovolání odůvodňuje (svým) závěrem, že vykonávané rozhodnutí dosud není vykonatelné, jelikož povinnost k zaplacení náhrady škody způsobené trestným činem byla stanovena tak, aby tuto povinnost splnil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Takovýto závěr však nemá oporu ani v trestním (či jiném) zákoně ani v judikatuře. V tomto směru Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (viz čtvrtý odstavec jeho druhé strany na č.l. 50 versa), v němž krajský soud podává výklad vztahu ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona a §228 trestního řádu, z něhož plyne, že posléze uvedené ustanovení, kterým trestní soud zavazuje v tzv. adhezním řízení obžalovaného k náhradě škody, zůstává výrokem podle §59 odst. 2 trestního zákona, jenž je součástí výroku o trestu nedotčeno. Z uvedeného plyne, že vykonávaný rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze 7.4.2005, sp. zn. 3 T 133/2004, pravomocný dnem 6.5.2005 (viz doložka ze dne 12.5.2005, jíž je opatřen opis rozsudku založený ve spise jako příloha), se téhož dne (§139 odst. 1 trestního řádu) stal vykonatelným.
Pokud jde o dovolatelovu námitku, že mu nebylo oznámeno postoupení pohledávky Ing. I. M. (v trestním řízení poškozeným) nynější oprávněné společnosti, ta je – za stavu, kdy povinný netvrdí jiné právně významné skutečnosti, např. úhradu pohledávky postupiteli – v předmětném řízení o zastavení exekuce nerelevantní.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu