ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4614.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4614/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. p. h.m. P., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z. N., pro 206,- Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 396/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, č. j. 39 Co 3/2007-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti shora označenému rozhodnutí, kterým městský soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 2006, č. j. 22 E 396/2006-14, jímž soud odmítl pro opožděnost odvolání povinného proti usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2006, č. j. 22 E 396/2006-4, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, podal povinný podání označené jako „odvolání k Vrchnímu soudu proti usnesení 39 Co 3/2007-29 z 12. 1. 2007“, které Nejvyšší soud, jelikož směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, vyhodnotil jako dovolání. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že napadené usnesení bylo povinnému doručováno do vlastních rukou na adresu jeho trvalého pobytu, kterou sám uváděl ve svém odvolání a na kterou mu bylo dne 16. 11. 2006 úspěšně doručeno. Písemnost byla uložena na poště dne 6. 6. 2006, desetidenní lhůta k jejímu vyzvednutí uplynula dne 16. 6. 2006, posledním dnem lhůty pro podání odvolání tak bylo 3. 7. 2006 (pondělí) a povinný odvolání podal dne 13. 9. 2006, tedy po lhůtě.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod č. 61).
Nejvyšší soud proto, aniž bylo nutno se zabývat splněním podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu