ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4686.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4686/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného T. C. R., a.s., proti povinnému A. T., zastoupenému advokátkou, za účasti soudního exekutora zastoupeného advokátem, pro 34.858,20 Kč s příslušenstvím, o rozvrhu výtěžku z prodeje nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 314/2003, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007, č. j. 10 Co 1115/2006 - 111, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 7. 2006, č. j. 29 Nc 314/2003 - 90, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 36.762,57 Kč tak, že z ní zčásti uspokojil pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce v částce 14.593,62 Kč k hotovému zaplacení a zčásti pohledávku oprávněného T. C. R., a.s., v částce 22.168,95 Kč k hotovému zaplacení, čímž byla celá rozvrhovaná podstata vyčerpána. Odvolací soud mj. uzavřel, že okresní soud postupoval správně, pokud pohledávku pověřeného soudního exekutora sestávající z odměny a z nákladů exekuce tak, jak byly vyčísleny v příkazu k úhradě, zařadil podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. do tzv. třetí skupiny. Není totiž žádný důvod upřednostňovat pohledávku pověřeného soudního exekutora sestávající z odměny a nákladů exekuce před pohledávkou oprávněného, jež je v exekučním řízení vymáhána, a už vůbec není důvod ji podle analogie posuzovat jako pohledávku nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby. Podotkl, že odměna soudního exekutora a náklady, které mu vznikly v souvislosti s prováděním exekuční činnosti, nejsou příslušenstvím pohledávky oprávněného ve smyslu §337c odst. 4 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl soudní exekutor dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. l písm. f) o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, neboť „řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně“. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se uspokojí při rozvrhu rozdělované podstaty až v tzv. třetí skupině spolu s pohledávkou oprávněného, a stejně jako v odvolání znovu zdůrazňuje postavení soudního exekutora ve světle ústavních i zákonných norem. Konstatuje, že jej rozhodnutí odvolacího soudu překvapilo, neboť je v naprostém rozporu s převládající soudní praxí, cituje vybraná usnesení odvolacích soudů, které „ve stejné záležitosti“ jeho odvolání plně vyhověly, a vyjadřuje své přesvědčení, že stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, z něhož v posuzované věci vychází usnesení soudů obou stupňů, není v bodě XVIII. správné. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. f), odst. 2 o. s. ř.ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť otázku, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, tj. závěr odvolacího soudu o uspokojení nákladů exekuce ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při zařazení pohledávky soudního exekutora do rozvrhu rozdělované podstaty správně vyšel ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod č. 31. V bodu XVIII. Nejvyšší soud v něm zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobnit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3827/2007).
Nejvyšší soud proto dovolání soudního exekutora podle §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli na náhradu případných nákladů dovolacího řízení právo, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu