ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.5154.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5154/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné (společnosti) CDV–2, LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, proti povinnému S. K. , pro 4 082 374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 490/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 20. 6. 2005, č. j. 15 Co 344/2005-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 5. 2005, č. j. 73 Nc 490/2005-60, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce a pověření označeného soudního exekutora jejím provedením. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že oprávněná – přes výzvu soudu – způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 exekučního řádu (dále též jen „ex.ř.“) neprokázala přechod povinnosti z žalovaného (dlužníka) S. K., narozeného X. zemřelého 29. 9. 2001 (tedy přede dnem zahájení exekučního řízení /24. 1. 2005/) na jeho otce S. K., jejž v návrhu na nařízení exekuce označila jako povinného; řízení o dědictví po žalovaném S. K. ml., zavázaném titulem k zaplacení vymáhané částky s příslušenstvím, ke dni vydání rozhodnutí exekučního soudu prvního stupně ani soudu odvolacího skončeno nebylo.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě skončeno, navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty) oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), spatřuje v právním závěru o nedoložení přechodu povinnosti (§36 odst. 3 ex. řádu) způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 ex. řádu, k němuž odvolací soud dospěl, ačkoli mu bylo známo, že pro dosud neskončené řízení o dědictví takový průkaz v možnostech oprávněné není. Vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak dovolatelka vidí v okolnosti, že soud prvního stupně „nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z exekučního titulu, a neposkytl oprávněné přiměřenou dodatečnou lhůtu k předložení listiny, jíž se přechod povinnosti prokáže“. Vadu řízení – stejně jako v odvolání – oprávněná spatřuje i v tom, že „neznámému (eventuálnímu) dědici žalovaného nebyl v exekučním řízení ustanoven opatrovník, což by bylo v souladu s příslušnými procesními předpisy, a což by zároveň umožnilo zachování práv oprávněného“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, jelikož táž právní otázka, jíž dovolatelka připisuje zásadní právní význam, již byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu z 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1211/2005, ve věci vedené (tehdy pod sp. zn. 19 Nc 8885/2004) k návrhu téže oprávněné, pro tutéž pohledávku (4 082 374,- Kč s příslušenstvím) na základě téhož exekučního titulu (platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni z 11. 5. 1995, sp. zn. Ro 01809/95, pravomocného a vykonatelného 2. 6. 1995).
Předmětem dovolacího přezkumu tehdy byl především právní závěr odvolacího soudu (obdobný jako v řízení nynějším, vedeném proti „předpokládanému“ dědici), že na průkazu přechodu (převodu) povinnosti ve smyslu §36 odst. 3 ex. řádu způsobem předepsaným jeho ustanovením §36 odst. 4 je třeba v případě univerzální sukcese (§107 odst. 2 ve spojení s ustanovením §254 odst. 1 o.s.ř.) trvat i tehdy, kdy řízení o dědictví po původním povinném není v době rozhodování soudu o nařízení exekuce skončeno, a kdy oprávněný proto ve snaze předejít případnému promlčení výkonu (exekuce) navrhuje nařízení exekuce proti státu s odůvodněním, že „vzhledem k předpokládané hodnotě aktiv a pasiv dědictví není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.
Nedůvodnost dovolání tehdy Nejvyšší soud dovodil především z toho, že oprávněná pomíjí základní požadavek kladený exekučním řádem, že totiž k tomu, aby mohla být exekuce provedena proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, je třeba (již nastalý, tedy perfektní) přechod povinnosti nejen prokázat (§36 odst. 3 ex. řádu), ale – logicky – především tvrdit (§101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu). Oprávněná však v předmětném řízení v dovolání (ani v odvolání) takovýto perfektní přechod povinnosti ze žalovaného v nalézacím řízení na osobu, proti níž podala návrh na nařízení exekuce, nikdy v průběhu exekučního řízení netvrdila, pouze v návrhu, jejž ostatně sama označila (stejně jako v nynějším řízení sp. zn. 73 Nc 490/2005) jako podaný „z opatrnosti za účelem zachování svého nároku“ (z hlediska ustanovení §402 a §408 obchodního zákoníku, upravujících promlčení), jen vyslovila domněnku, podle níž o Františku Kolaříkovi st. „lze předpokládat, že nabude dědictví po dlužníkovi a že tedy je osobou odpovědnou za jeho závazky“.
Jestliže ovšem přechod povinnosti oprávněná netvrdila, uvádí se v uvedeném judikátu, lze tím méně dovodit, že jej (navíc kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 ex. řádu) prokázala, jak to vyžaduje ustanovení §36 odst. 3 ex. řádu. Oprávněná ostatně v dovolání splnění svého „důkazního břemene“ či – přesněji řečeno – splnění své povinnosti přechod závazku kvalifikovaně doložit, ani nenamítá; v dovolání (i v odvolání) pouze vysvětluje, proč této své povinnosti nedostála, resp. dostát nemohla;. již z tohoto důvodu, uzavřel Nejvyšší soud, nebylo možno dovolání považovat za opodstatněné.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v dalších dovolacích řízeních týkajících se téže oprávněné a téže vymáhané pohledávky (sp. zn. 20 Cdo 3077/2005, 1211/2005, 2365/2006, 2775/2006, 411/2006, 410/2006, 178/2006 a 663/2006).
Pokud pak jde o namítnutou vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tou (kromě toho, že jde o dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilý) řízení netrpí, jelikož „vyčkání“ vydání rozhodnutí v dědickém řízení žádné ustanovení exekučního ani občanského soudního řádu exekučnímu soudu nepředepisuje. Námitka, že soud, „aby umožnil zachování práv oprávněného (a neporušil přitom příslušné procesní předpisy nepřipouštějící přerušení exekučního řízení) měl ustanovit neznámému (eventuálnímu) dědici“ opatrovníka, je (kromě řady dalších důvodů, jež je nadbytečné vysvětlovat , jelikož by šlo opět o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilý) nepřípadná již proto, že §29 o.s.ř. zná (kromě jiných případů v něm uvedených) ustanovení opatrovníka např. účastníku, jehož pobyt není znám, (nebo) který se nemůže nikoli jen na přechodnou dobu účastnit řízení apod., nikdy však účastníku, jenž – vůbec – znám není (sám dovolatel ho považuje za „neznámého, resp. eventuálního“ dědice).
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. ex. řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu