ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.5390.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5390/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné M. C., s.r.o., proti povinnému JUDr. I. A. V., pro 11.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 28160/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 10.5.2007, č.j. 15 Co 150/2007-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 30.8.2006, č.j. 13 Nc 28160/2006-7, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že „pro nařízení exekuce je důležité, aby byla dána totožnost osoby označené v nalézacím titulu jako žalovaný a v exekučním řízení jako povinný.“ V posuzované exekuční věci je zřejmé, že se jedná o osobu totožnou, byť v nalézacím řízení nebyla označena oběma křestními jmény, jež má vyznačena v občanském průkaze.
V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z požadavku, „aby bylo judikaturou určeno, že je třeba vždy uvádět jméno v takovém tvaru, jaký je v průkaze totožnosti účastníka“) povinný – posuzováno podle obsahu dovolání – uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že v průběhu nalézacího řízení nebyl řádně obesílán, jelikož na zásilkách nebylo uváděno jeho celé jméno, resp. obě jeho křestní jména, v důsledku čehož považuje exekuční titul za právní paakt. Takto úplně nebylo jeho jméno uvedeno ani v návrhu na nařízení exekuce a v rozhodnutí soudu první instance, jímž byla nařízena exekuce.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu (§40 odst. 1, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Nejvyšší soud ve svém usnesení z 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25, dovodil, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení z 25.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62.
A právě o takový případ jde v souzené věci, kdy odvolací soud – jehož skutkovými zjištěními je soud dovolací vázán – vycházel ze skutečnosti, že v době exekučního řízení, v němž byla jako povinná označena osoba identifikovaná jménem, příjmením a akademickým titulem „JUDr. I. V.“ s adresou „“; nemohlo tedy na základě těchto údajů dojít k záměně osob, když jedinou osobou na této adrese s tímto jménem, příjmením a akademickým titulem je „JUDr. I. A. V.,“. Z uvedeného pak vyplývá i správnost závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku (a to i vykonatelnosti materiální ve smyslu ustanovení §261a odst. 1 o.s.ř. /viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, předposlední odstavec na s. 1425/).
K otázce, kdy má být oprávněný či povinný označen – řečeno slovy ustanovení §79 odst. 1 věty třetí in fine o.s.ř. – i „dalšími údaji potřebnými k identifikaci účastníků řízení“, se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení z 23.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 596/2002, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2004, pod poř. č. 19, v němž uzavřel, že jde zejména o případy, kdy na stejném místě bydlí více osob majících stejné jméno a příjmení. Týž závěr byl zaujat v rozsudku z 29.9.1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2, ročník 1994, pod poř. č. 16.
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu