ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.559.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 559/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného JUDr. K. H., správce konkurzní podstaty úpadce Z. d. O. B., proti povinnému A. N., zastoupenému advokátem, pro částku 834,60 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 Nc 1026/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31.10.2008, č.j. 26 Co 250/2008-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 31.10.2007, č.j. 11 Nc 1026/2007-5, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „řízení je postiženo i jinou procesní vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení.“ Uvedené dovolací důvody byly dle povinného naplněny zejména tím, že soud nezohlednil jeho nepříznivé zdravotní a příjmové poměry.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009, a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s právem, jestliže odvolání povinného podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl s odůvodněním, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Touto skutečností nemůže být ani namítaná nepříznivá zdravotní a příjmová situace povinného.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu nevytýkal.
Dovolací soud vychází z toho, že soudní praxe je zde jednotná, resp. že odvolací soud v dané věci vyjádřil názor judikatorně standardní. O rozhodnutí zásadního právního významu – ve smyslu, jenž byl výše vyložen – proto nejde.
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009.
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu