ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1075.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1075/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. S., proti žalované O., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 8/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007 č.j. 16 Co 351/2006-103, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o připuštění změny žaloby, výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby pro částku 5.425,- Kč \"s příslušenstvím\", a výroku o zamítnutí žaloby pro částku 5.560,- Kč \"s příslušenstvím\") a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. června 2006 č.j. 24 C 8/2004-66 ve znění usnesení ze dne 12. října 2006 č.j. 24 C 8/2004-79 (s výjimkou rozhodnutí o zamítnutí žaloby o 5.425,- Kč s 2% úrokem \"od čtvrtého dne po doručení žalobního návrhu žalovanému do zaplacení\") se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná (její právní předchůdkyně O., a.s. člen koncernu K. I., a.s.) zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.6. do 31.12.2003 celkem 61.600,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil tím, že pracoval u žalované od 9.7.1973 až do 31.1.2003, kdy ukončil pracovní poměr z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice. V roce 1981 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod \"pro obecné onemocnění\", který pobírá dosud, a dne 16.5.2002 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání. Po zjištění nemoci z povolání byl žalobce z dosavadní práce důlního zámečníka, kterou nemohl vykonávat pro následky nemoci z povolání, převeden na práci zámečníka na páse, aniž by došlo k poklesu na výdělku. Po skončení pracovního poměru se žalobce ucházel o jiné zaměstnání, avšak \"z důvodu nemoci z povolání nemá šanci žádné zaměstnání nalézt\"; je proto evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Žalobce má za to, že jako vyučený zámečník by mohl, nebýt nemoci z povolání, dosahovat u jiných zaměstnavatelů výdělek v průměru 15.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že se mu jako uchazeči o zaměstnání \"odečítá od průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro účely náhrady minimální mzda, která činila v roce 2003 6.200,- Kč, představuje ztráta na výdělku 8.800,- Kč měsíčně.
Žalovaná potvrdila, že u žalobce byla \"hlášenkou\" Karvinské hornické nemocnice, oddělením nemocí z povolání, ze dne 22.10.2002 zjištěna ke dni 16.5.2002 nemoc z povolání (traumatická vasoneuroza ve stadiu vasopastickém na obou horních končetinách), že podle lékařského posudku vystaveného MUDr. F. C. dne 6.11.2002 došlo \"ke změně pracovní způsobilosti\" žalobce a že žalobce byl na základě tohoto posudku \"vhodně zařazen, takže k převodu a následné ztrátě na výdělku pro zjištěnou nemoc z povolání nedošlo\". Žalobce naplnil ke dni 8.1.2003 nejvyšší přípustnou expozici a dohodou byl ke dni 31.1.2003 ukončen pracovní poměr účastníků, neboť žalovaná pro něho neměla jinou vhodnou práci. Žalovaná \"nepopírá, že žalobce trpí nemocí z povolání a že mu při rozvázání pracovního poměru vznikla škoda v podobě ztráty na výdělku\", žalobce však \"věrohodně neprokázal\", jaký výdělek by \"prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonával, kdyby neonemocněl nemocí z povolání\".
Okresní soud v Karviné - poté, co usnesením ze dne 13.6.2006 č.j. 24 C 8/2004-60 ve smyslu ustanovení §107 občanského soudního řádu rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalovanou - rozsudkem ze dne 15.6.2006 č.j. 24 C 8/2004-66 ve znění usnesení ze dne 12.10.2006 č.j. 24 C 8/2004-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků \"se nepřiznává právo\" na náhradu nákladů řízení a že \"státu\" se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou pro naplnění nejvyšší přípustné expozice a že podle znaleckého posudku MUDr. M. K. žalobce \"není schopen výkonu práce s využitím kvalifikace důlního zámečníka v širším rozsahu pro nemoci povahy obecné než pro nemoc z povolání\", dospěl soud prvního stupně k závěru, že ztráta na výdělku způsobená pro dosažení nejvyšší přípustné expozice se neodškodňuje a že mezi tvrzenou škodou a nemocí z povolání není příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.4.2007 č.j. 16 Co 351/2006-103 připustil změnu žaloby, kterou se žalobce domáhal za období od 1.1.2004 do 30.11.2005 zaplacení dalších 171.049,- Kč \"s příslušenstvím\", potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 5.425,- Kč \"s příslušenstvím\", změnil rozsudek soudu prvního stupně v dalším zamítavém výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 56.175,- Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 23.3.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 165.489,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, že žaloba o zaplacení dalších 5.560,- Kč \"s příslušenstvím\" se zamítá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Karviné\" na soudním poplatku 11.120,- Kč a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 6.800,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Karviné 100% odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce, když výše těchto nákladů bude stanovena samostatným rozhodnutím okresního soudu\". Z výsledků dokazování, doplněného výslechem znalkyně MUDr. M. K., vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce by byl schopen - nebýt nemoci z povolání - pracovat jako zámečník až do listopadu 2005, kdy u něho bylo zjištěno \"obecné onemocnění\", a dovodil, že žalobce má za celé požadované období od 1.6.2003 do 30.11.2005 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán z jiného důvodu než pro nemoc z povolání, nemůže být východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku průměrný výdělek žalobce u žalované, ale u jiného zaměstnavatele, u něhož by využil svou pracovní způsobilost, kdyby nebyla nemocí z povolání snížena nebo nezanikla. Z potvrzení zaměstnavatelů, u nichž se žalobce v roce 2003 neúspěšně ucházel o přijetí do pracovního poměru na práci zámečníka, odvolací soud zjistil, že by žalobce mohl dosahovat v průměru výdělek 15.000,- Kč měsíčně, a uzavřel, že tato částka představuje průměrný výdělek před vznikem škody ke dni 1.2.2003, kdy u žalobce došlo ke ztrátě na výdělku. S přihlédnutím k tomu, že žalobce neměl po skončení pracovního poměru účastníků pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí žádný příjem až do 9.2.2005, kdy začal pracovat jako vrátný, tedy kdy začal vykonávat práci pro něho vhodnou \"i s následky nemoci z povolání\", odvolací soud dále dovodil, že pravděpodobný výdělek žalobce na práci po zjištění nemoci z povolání činil ke dni 1.2.2003 částku 6.975,- Kč měsíčně. Poté, co provedl valorizaci obou průměrných (pravděpodobných) výdělků, odvolací soud dospěl k závěru, že ztráta žalobce na výdělku představuje za období od 1.6. do 31.12.2003 celkem 56.175,- Kč a za dobu od 1.1.2004 do 30.11.2005 celkem 165.489,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud vycházel ze zpráv \"potencionálních zaměstnavatelů\" žalobce o výši výdělku, kterou by u nich dosáhl při práci zámečníka, aniž by se také zabýval otázkou, zda \"nepřijetí do pracovního poměru bylo skutečně pouze pro nemoc z povolání\". Žalobce totiž trpěl též \"obecným onemocněním\" a je tu \"reálná skutečnost, že do uvedeného zaměstnání by nemusel být přijat ne pro nemoc z povolání, ale pro obecné onemocnění\", neboť v praxi \"dochází k situaci, že potencionální uchazeč o zaměstnání již předem zaměstnavateli avizuje, že trpí nemocí z povolání, což má za následek, že potencionální zaměstnavatel po tomto sdělení již objektivně neposuzuje zdravotní a tím i pracovní způsobilost uchazeče a paušálně vystavuje potvrzení, že uchazeč není pro nabízenou práci vhodný právě a z důvodu nemoci z povolání\"; závěr odvolacího soudu, podle kterého činil rozhodující výdělek před vznikem škody 15.000,- Kč, proto nemůže obstát. Žalovaná, poukazujíc na právní názor vyjádřený v \"rozhodnutí NS ČR č. 21 Cdo 350/98\", uvádí, že dovolací soud by měl v této souvislosti \"provést výklad pojmu prokazatelně\" a odpovědět na otázku, zda \"je či není v těchto případech dána žalobcova povinnost prokazovat skutečnosti o tom, že se zaměstnanec ucházel u konkrétního zaměstnavatele o volné pracovní místo, zda toto místo bylo u úřadu práce vedeno jako volné, že nebyl na toto místo přijat pouze z důvodu negativních následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a zda bylo toto místo následně obsazeno jiným zaměstnancem s určeným výdělkem\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že u žalobce, který pracoval u žalované od 9.7.1973 a kterému byl v roce 1981 přiznán částečný invalidní důchod \"pro obecné onemocnění\", byla ke dni 16.5.2002 zjištěna nemoc z povolání (traumatická vasoneuroza ve stadiu vasopastickém na obou horních končetinách), pro kterou nebyl schopen vykonávat dosavadní práci důlního zámečníka, že po skončení pracovní neschopnosti byl žalobce \"vhodně zařazen\", aniž by došlo ke ztrátě na výdělku, a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.1.2003, neboť žalobce naplnil ke dni 8.1.2003 nejvyšší přípustnou expozici fibrogenního prachu. Po skončení pracovního poměru účastníků žalobce nenalezl jiné pracovní uplatnění a je evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. I když žalobce trpí onemocněními \"obecné povahy\", nebyl způsobilý konat pro následky nemoci z povolání práce v riziku vibrací, v expozici rázům (kladiva, sekáče), s nadměrnou zátěží horních končetin a v chladu až do listopadu 2005, kdy jeho pracovní způsobilost ukončila onemocnění \"obecné povahy\".
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu zjištění nemoci z povolání u žalobce - jak vyplývá z výše uvedeného - došlo (mohlo dojít) až v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky poškození na zdraví nemocí z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst.3 zákoníku práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby neonemocněl nemocí z povolání. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před zjištěním nemoci z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst.3 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec (neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce nenáleží - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996) svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku vzniklé žalobci nemůže být průměrný výdělek žalobce stanovený z příjmů, které pobíral u žalované, ale průměrný výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, dovolatelka nezpochybňuje. Žalovaná v dovolání nesouhlasí s tím, jak odvolací soud stanovil - v zájmu zjištění průměrného výdělku poškozeného zaměstnance před vznikem škody - hlediska významná pro posouzení, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl.
Vzhledem k tomu, že ztráta na výdělku u žalobce vznikla (mohla vzniknout) po skončení pracovního poměru účastníků, tj. dnem 1.2.2003, je třeba právní otázku určení průměrného výdělku žalobce před vznikem škody i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále též jen \"zák. práce\") a zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen \"zákona o mzdě\").
Ukazuje-li se potřebné za řízení zjistit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu neodpovídá za škodu způsobenou nemocí z povolání), kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, musí být v první řadě přihlédnuto ke zdravotnímu stavu zaměstnance, jeho schopnostem a získané kvalifikaci. Zdravotní stav zaměstnance přitom musí být uvažován jen v takové podobě, jako kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla. Kvalifikace zaměstnance je dána především jeho vzděláním, odbornou praxí a úrovní osvojených dovedností. Zaměstnanec by mohl prokazatelně u jiného zaměstnavatele konat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu (samozřejmě bez ohledu na následky nemoci z povolání) a která nepřesahuje jeho schopnosti a získanou kvalifikaci.
Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen takovou práci, kterou nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, tedy zejména v místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo bydlištěm zaměstnance. Smyslem (účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec mohl konat u jiného zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci vznikla tím, že má pro následky nemoci z povolání sníženou (zaniklou) pracovní způsobilost; tomuto požadavku odpovídá postup, že bude - ukazuje-li se, že v rozhodném místě by žalobce mohl vykonávat více prací (druhů práce), které odpovídají jeho zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a kvalifikaci - uvažována nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace zaměstnance, poté práce, při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co nejvíce, a nakonec práce, k níž není potřebná jakákoliv kvalifikace.
Kromě uvedených hledisek mohou být uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je např. obsah posudků o pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání postiženého zaměstnance. Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje nepřípustnou diskriminaci zaměstnanců z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst.4 zák. práce, i kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze strany (některých) zaměstnavatelů na trhu práce.
Objasňování toho, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, současně nelze chápat tak, že by mohlo vést k závěru, že by zaměstnanec neměl (mohl mít) jakékoliv pracovní uplatnění, kdyby nedošlo k nemoci z povolání. Smyslem (účelem) uvedeného postupu je zjištění, jakou práci by postižený zaměstnanec mohl vykonávat u jiného zaměstnavatele, což následně umožní stanovit průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody, a nikoliv posouzení, zda by opravdu našel (jakékoliv) zaměstnání, přestože by jeho pracovní způsobilost nebyla ovlivněna následky nemoci z povolání. Úvaha v tomto smyslu by byla ostatně absurdní; zaměstnanec se přece nemůže dobře ucházet o práci, kterou by stejně nebyl schopen ze zdravotních důvodů (pro následky nemoci z povolání) vykonávat, a není tu žádný důvod po něm požadovat, aby se o takovou práci ucházel jen \"naoko\" (z pouze důvodu, aby případně doložil zaměstnavateli, jenž mu odpovídá za škodu při nemoci z povolání, druh práce, kterou by mohl vykonávat, kdyby nedošlo k nemoci z povolání). Závěr o tom, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, tedy nezávisí (nemůže záviset) - jak se mylně domnívá žalovaná - na tom, zda se zaměstnanec opravdu ucházel u konkrétního zaměstnavatele o práci a zda takový jiný zaměstnavatel měl vskutku volné pracovní místo.
Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období (§17 odst.1 věta první zákona o mzdě). Rozhodným obdobím je kalendářní čtvrtletí předcházející dni vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) [srov. §17 odst.2 zákona o mzdě], popřípadě doba od vzniku pracovního poměru v tomto čtvrtletí do jeho konce, jestliže zaměstnání vzniklo v průběhu rozhodného předchozího kalendářního čtvrtletí (srov. §17 odst.3 zákona o mzdě). Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek (§17 odst.4 zákona o mzdě). Pravděpodobný výdělek se použije místo průměrného výdělku - jak je zřejmé z ustanovení §17 odst.4 zákona o mzdě - nejen tehdy, jestliže zaměstnanec v pracovním poměru odpracoval v rozhodném období méně než 22 dnů, ale i v případě, že v rozhodném období vůbec nepracoval (například proto, že byl v pracovní neschopnosti, že mu nebyla přidělována práce nebo že nebyl zaměstnán). Má-li být zjištěn průměrný výdělek, který by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, odpovídá požadavkům zákona, bude-li zjištěn jako pravděpodobný výdělek postupem uvedeným v ustanovení §17 odst.4 větě druhé zákona o mzdě.
Objasnění toho, jakou hrubou mzdu by poškozený zaměstnanec ve smyslu ustanovení §17 odst.4 věty druhé zákona o mzdě zřejmě dosáhl při výkonu práce, kterou by konal u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, předpokládá zjištění, jakou by zaměstnanec \"zřejmě\" pobíral mzdu, kdyby opravdu pracoval (v době, k níž se určuje pravděpodobný výdělek) u jiného zaměstnavatele. Za tím účelem musí být zejména prokázáno, jaká mzda za výkon této práce u jiného zaměstnavatele náležela (podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu nebo z jiného důvodu), přičemž musí být zohledněny nejen \"pevné\" nebo \"nárokové složky\" mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a \"fakultativní složky\" mzdy.
V projednávané věci odvolací soud - s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalobce (v podobě neovlivněné následky nemoci z povolání), jeho schopnostem a kvalifikaci - dovodil, že by žalobce mohl u jiného zaměstnavatele až do listopadu 2005 prokazatelně vykonávat práce zámečníka; vzhledem k tomu, že žalobce je - jak bylo dokazováním zjištěno - vyučen důlním zámečníkem, že jako zámečník pracoval u žalované a že podle znaleckého posudku MUDr. M. K. by byl - nebýt následků nemocí z povolání - způsobilý tuto práci konat za původních podmínek, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Okolnost, zda a jak fyzické a právnické osoby, u nichž se žalobce ucházel po skončení pracovního poměru účastníků o zaměstnání, posuzovaly \"zdravotní a tím i pracovní způsobilost\" žalobce, popř. zda \"paušálně vystavovaly potvrzení, že uchazeč není pro nabízenou práci vhodný právě z důvodu nemoci z povolání, tu nemá žádný právní význam. Pro závěr, jakou práci by žalobce byl schopen vykonávat, kdyby nebyl poškozen na zdraví nemocí z povolání, je určující především zjištění zdravotního stavu poškozeného zaměstnance (v projednávané věci bylo učiněno prostřednictvím znaleckého posudku); sdělení fyzických a právnických osob, u nichž se žalobce ucházel po skončení pracovního poměru účastníků o zaměstnání, má v tomto směru význam toliko z hlediska posouzení, zda takovou práci nabízí pracovní trh v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm žalobce konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání.
S dovolatelkou je však třeba souhlasit v tom, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého průměrný výdělek žalobce před vznikem škody činil 15.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud totiž - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel ze sdělení některý fyzických a právnických osob, u nichž se žalobce po 1.2.2003 ucházel o zaměstnání. Z těchto sdělení je přitom zřejmé, že nic nevypovídají o hlediscích, významných pro zjištění žalobcova pravděpodobného výdělku postupem podle ustanovení §17 odst.4 věty druhé zákona o mzdě; uvádí se v nich toliko, jaká by byla případně \"nástupní mzda\", kdyby žalobce zaměstnaly (na práci zámečníka), a nelze z nich úspěšně dovozovat, jakou hrubou mzdu by u nich žalobce zřejmě dosáhl podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu nebo jiných předpisů upravující odměňování jejich zaměstnanců za práci zámečníka se zohledněním i takových složek mzdy, které nejsou nárokové. Závěr odvolacího soudu o výši žalobcova průměrného (pravděpodobného) výdělku proto není podložen odpovídajícími důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadené části a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl v napadených výrocích zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou rozhodnutí o zamítnutí žaloby o 5.425,- Kč s úroky z prodlení, když ve výroku o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl v této části napaden rozsudek odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy nepřehlédnou, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení §142 o.s.ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení §30 o.s.ř. Požadavek ustanovení §149 odst.2 o.s.ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch (\"k rukám\") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Výše odměny za zastupování se v tomto případě zásadně stanoví podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu