ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1085.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1085/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. spol. s r.o. zastoupenému advokátkou, o 435.610,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 220/97, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2006, č. j. 12 Co 789/2004-198, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 16.051,- Kč a ve výroku, jímž byla žaloba co do částky 31.721,-Kč „s příslušným úrokem z prodlení“ zamítnuta, zrušuje a odvolací řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se dovolání účastníků zamítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 9. 10. 1997 je neplatná a aby mu žalovaný zaplatil 414.450,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho jednání označené ve výpovědi z pracovního poměru nebylo porušením pracovních povinností a tedy ani porušením pracovní kázně. Ačkoli žalobce bezprostředně po obdržení dopisu ze dne 9. 10. 1997 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný mu neumožnil výkon práce. Domáhá se proto také náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 9. 2002, č. j. 7 C 220/97-92, určil, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 9. 10. 1997“ je neplatná, uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 382.176,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které rozvedl, a co do částky 32.274,- Kč a „zbylého úroku z prodlení“ žalobu zamítl; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení žalobci k rukám „právní zástupkyně“ 31.125,- Kč a České republice „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích 3.660,- Kč a soudní poplatek 16.580,- Kč rovněž „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích. Výpověď z pracovního poměru danou žalobci dopisem ze dne 9. 10. 1997 považoval za neplatnou, neboť se žalovanému nepodařilo prokázat, že by se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu ve výpovědi z pracovního poměru. Protože žalovaný přes žádost žalobce odmítal žalobci přidělovat práci, uložil mu zároveň povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši jeho průměrného výdělku za dobu od 1. 1. 1998 do rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu mzdy ve vyšší výši, co do rozdílu mezi žalobcem uplatněným nárokem a soudem vypočtenou náhradou mzdy žalobu zamítl. S ohledem na to, že žalovaný nepožadoval snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců, přiznal žalobci náhradu mzdy v nesníženém rozsahu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2003, č. j. 12 Co 587/2002-115, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odst. I.“ (o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 10. 1997) potvrdil, „ve výrocích v odst. II., IV., V., a VI.“ (v přísudečném výroku a ve výrocích o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek) jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a uvedl, že „ve výroku v odst. III.“ (o částečném zamítnutí žaloby) zůstává rozsudek soudu prvního stupně „nedotčen“. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že výpověď daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 9. 10. 1997 je neplatná, neboť způsob, jakým žalobce prováděl opravu stroje zn. LUDR 315, nemohl být příčinou jeho havárie (právě zapříčiněním havárie stroje byla výpověď z pracovního poměru zdůvodněna). Souhlasil v zásadě i se způsobem výpočtu průměrného výdělku žalobce a na to navazující stanovení výše náhrady mzdy. Vzhledem k tomu, že žalovaný v odvolání uplatnil požadavek na snížení, případně nepřiznání nároku na náhradu mzdy, s odkazem na ustanovení §61 odst. 2 zák. práce a že soud prvního stupně (vzhledem k tomu, že takový nárok nebyl v řízení dosud uplatněn), se touto otázkou nezabýval a z tohoto hlediska nezjišťoval rozhodné skutečnosti, „nemá odvolací soud dostatek podkladů“ k tomu, aby o požadovaném snížení či odepření náhrady mzdy rozhodl; v souvislosti se zrušujícím výrokem uložil soudu prvního stupně, aby na základě žádosti žalovaného „posoudil případnou možnost a rozsah snížení náhrady mzdy dle §61 odst. 2 zákoníku práce“ s tím, že „k posouzení této otázky bude nutné objasnění řady skutečností“.
Okresní soud v Litoměřicích – poté co připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá náhrady mzdy „za dobu od ledna 1998 do konce října 2003“ ve výši 435.610,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které specifikoval - rozsudkem ze dne 13. 9. 2004, č. j. 7 C 220/97-155, žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 197.638,-Kč s úrokem z prodlení z částky 95.544,-Kč ve výši 15% ročně od 15. 2. 1999 do zaplacení, z částky 46.360,-Kč ve výši 10% ročně od 15. 1. 2000 do zaplacení, z částky 55.734,-Kč ve výši 10% ročně od 15. 1. 2001 do zaplacení, ohledně částky 237.972,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ žalobu zamítl a řízení ohledně částky 121.730,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ zastavil; zároveň rozhodl, že žalobci se přiznává osvobození od soudních poplatků a že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení žalobci 111.705,-Kč k rukám „právní zástupkyně“ JUDr. R. Š., České republice „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích 3.660,-Kč a soudní poplatek 7.910,- Kč rovněž „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích. Vyšel z toho, že žalobce má nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 9. 2002, č. j. 7 C 220/97-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2003, č. j. 12 Co 587/2002-115, byla výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 10. 1997 určena za neplatnou, a že žalovaný žalobci přes jeho žádost nepřiděloval práci; průměrný měsíční výdělek žalobce před vznikem nároku na náhradu mzdy vypočetl ve výši 7.962,- Kč. K žádosti žalovaného přiznal žalobci náhradu mzdy pouze za období tří let (od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2000); za další období (od 1. 1. 2001 do 31. 10. 2003) žalobu zamítl. Tuto dobu považoval za „dostatečně dlouhou“, neboť „nelze přičítat k tíži žalovaného, že toto soudní řízení trvalo poměrně dlouhou dobu“. Přihlédl k tomu, že v roce 1998 byl žalobce evidován na úřadě práce a že se snažil získat zaměstnání, nebyl nijak nemocen, avšak zaměstnání se mu získat nepodařilo, že v roce 1999 a 2000 byl žalobce poměrně často nemocen, avšak na druhé straně, kdyby byl zaměstnán u žalovaného, měl by nárok na nemocenské dávky, které představují zhruba 90% mzdy, že se žalobci nepodařilo získat zaměstnání, ačkoliv se o to snažil i sám, nespoléhal jen na úřad práce, a že od 30. 3. 2000 pobíral částečný invalidní důchod; od 1. 11. 2003 byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 7.148,-Kč. Zastavení řízení ohledně částky 121.730,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a žalovaný se zpětvzetím souhlasil.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, č. j. 12 Co 789/2004-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 275.472,-Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které specifikoval, ohledně částky 160.138,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ žalobu zamítl, uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek v částce 11.020,-Kč „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích a uvedl, že ve výroku „v odstavci III., V.“ (o zastavení řízení ohledně částky 121.730,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ a o osvobození žalobce od soudních poplatků) zůstává „rozsudek okresního soudu nedotčen“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit státu - České republice na nákladech řízení částku 1.830 - Kč „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích a žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 12.466,-Kč „na účet“ zástupkyně žalobce a že státu - České republice se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pro účely rozhodnutí o náhradě mzdy vycházel z průměrného měsíčního výdělku žalobce 7.962,- Kč a že žalobci může tato náhrada příslušet jen do 31. 10. 2003, neboť od 1. 11. 2003 mu vznikl nárok na starobní důchod, který mu byl také vyplácen. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že v případě žalobce „nepřipadá v úvahu nepřiznání náhrady mzdy po uplynutí 6 měsíců od vzniku nároku vůbec“ a že „v úvahu připadá“ pouze snížení náhrady mzdy o rozdíl mezi průměrným výdělkem a přiznaným plným či částečným invalidním důchodem. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl po celou dobu evidován u Úřadu práce v L., s úřadem práce řádně spolupracoval, avšak nebylo pro něj zajištěno žádné vhodné zaměstnání, z toho, že sám žalobce v řízení před soudem prokázal, že se zajímal o možnost zaměstnání nejméně u tří zaměstnavatelů, avšak neúspěšně, z toho, že od května 2000 byl žalobce uznán občanem se změněnou pracovní schopností, který nebyl schopen vykonávat práce s nadměrnou námahou, práce v chladu, vlhku či nadměrném horku, a z toho, že s účinností od 30. 3. 2000 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, který mu byl také vyplácen. Nepřiznal tak žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku v rozsahu, v jakém mu za stejné období byl vyplacen částečný invalidní důchod a v jakém mu byla již žalovanou náhrada mzdy vyplacena (31.721,- Kč).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce, který napadl výrok, jímž byla žaloba co do částky 160.138,-Kč s „příslušným úrokem z prodlení“ zamítnuta, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže „odvolací soud žalobci krátil mzdu za období, kdy pobíral částečný invalidní důchod“. Žalobce totiž invalidní důchod „získal“ kvůli svému celoživotnímu onemocnění, resp. vrozené vadě - nevyvinuté pravé ledvině, kterým trpěl již v době, kdy byl plně zaměstnán u žalovaného; „jeho nemoc neměla žádný vliv na jeho původní profesi, kterou u žalovaného se stejnou nemocí vykonával desítky let“. Důchod mu nebyl přiznán z důvodu nového onemocnění či zhoršení zdravotního stavu, které by ve svých důsledcích vedlo k neschopnosti dosahovat stejný výdělek jako před neplatným rozvázáním pracovního poměru. Navíc o přiznání částečného invalidního důchodu požádal pouze vzhledem k tomu, že se ocitl v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru zcela bez prostředků. Je dále přesvědčen, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže mu nepřiznal náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 275.472,-Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které odvolací soud specifikoval, vytýká soudům, že z „příliš neurčité a vágní“ zprávy Úřadu práce v L. učinil nesprávný skutkový závěr, že žalobce se řádně o zaměstnání zajímal. Podle názoru žalovaného však z této zprávy takovýto jednoznačný závěr učinit nelze, neboť z ní vůbec nevyplývá, „zda v rozhodné době byla volná pracovní místa, kteroužto práci by žalobce, vzhledem ke své kvalifikaci a zdravotnímu stavu, mohl vykonávat, o jaká konkrétní pracovní místa se jednalo, zda žalobci byla či nikoliv nabídnuta a z jakých konkrétních důvodů je odmítl“. Nelze totiž – namítá žalovaný v dovolání - věřit tomu, že v době rozhodné nebylo žádné pracovní místo, vhodné pro žalobce, volné, a vyjadřuje domněnku, že taková místa určitě k dispozici a v nabídce úřadu práce byla, ale „žalobce si kladl nedůvodné podmínky pro přijetí zaměstnání (např. nemožnost směnného provozu, dojíždění, ... )“. Vytýká rovněž soudům, že, ač žalovaný setrvával na svém tvrzení, že žalobce se úmyslně vyhýbal práci, nepoučily žalovaného ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že k tomuto svému tvrzení je povinen označit důkazy a jestliže tak neučiní, jaké to pro něho bude mít následky. Soudy také „nedostatečně zhodnotily možnost použití aplikace ust. §3 odst. l obč. zák., pokud jde o přiznání úroku z prodlení“, neboť liknavost žalobce s hledáním si jiného zaměstnání má být zohledněna alespoň co se týče přiznání úroků z prodlení. Namítá konečně, že odvolací soud se dopustil procesního pochybení, když rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výrocích I., II.a VI.“ zcela, aniž by vzal v úvahu, že žalovaný podal odvolání sice proti „vyhovujícímu výroku ve věci samé (výrok 1.)“, avšak jen do jeho části o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 149.866,-Kč; co do přiznaných 47.772,-Kč odvolání nesměřovalo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc „tomuto soudu, případně soudu prvního stupně“, vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že pouze dovolání žalovaného je z části opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovoláních.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 1. 1. 1998 do 31. 10. 2003 - podle ustanovení §61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela, nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených zásad důsledně vycházel, když dovodil, že v případě žalobce vůbec nepřipadá v úvahu nepřiznání náhrady mzdy po uplynutí 6 měsíců od vzniku nároku. Správně přitom přihlédl k tomu, že žalobce byl po celou dobu evidován u Úřadu práce v L., s úřadem práce řádně spolupracoval, avšak nebylo pro něj zajištěno žádné vhodné zaměstnání, z toho, že sám žalobce v řízení před soudem prokázal, že se zajímal o možnost zaměstnání nejméně u tří zaměstnavatelů, avšak neúspěšně, a z toho, že od května 2000 byl žalobce uznán občanem se změněnou pracovní schopností, který nebyl schopen vykonávat práce s nadměrnou námahou, práce v chladu, vlhku či nadměrném horku. S těmito závěry odvolacího soudu dovolací soud souhlasí. Pro vyhovění žádosti podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce musí totiž být v řízení prokázáno – jak výše uvedeno - že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (z hlediska daného účelu bylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil); v projednávané věci nic takového prokázáno nebylo.
Námitka žalovaného uplatněná v dovolání, že je nesprávný skutkový závěr soudů, že „žalobce se řádně o zaměstnání zajímal“, je bezvýznamná, neboť - jak výše uvedeno - pro posouzení žádosti podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce není významné, zda se zaměstnanec „řádně o zaměstnání zajímal“, ale pouze to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy u zaměstnavatele. Navíc skutkové zjištění o tom, že se žalobce „řádně o zaměstnání zajímal“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, jež zčásti převzal od soudu prvního stupně (zejména ze zprávy Úřadu práce v L., potvrzení OSSZ L., E. P. s.r.o., T. s.r.o. a firmy P. H., L.), a které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř..
Opodstatněná není ani dovolací námitka žalovaného, že soudy „nedostatečně zhodnotily možnost použití aplikace ust. §3 odst. l obč. zák. pokud jde o přiznání úroku z prodlení“, pro liknavost žalobce s hledáním si jiného zaměstnání. Úrok z prodlení je sankcí pro dlužníka za to, že řádně a včas svůj peněžitý dluh neplní (srov. §256 zák. práce). V projednávané věci žalobce bezprostředně po obdržení výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 10. 1997 (dopisem ze dne 16. 10. 1997) sdělil žalovanému, nejen že s výpovědí nesouhlasí, ale také, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaný tak bezprostředně po dání výpovědi z pracovního poměru žalobci věděl, že, bude-li v následném soudním řízení výpověď prohlášena za neplatnou, vznikne mu podle ustanovení §61 zák. práce povinnost platit žalobci náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu žalovaný umožní pokračovat v práci (srov. §61 odst. 1 zák. práce). Tomu mohl zabránit tím, že by (i přes své přesvědčení o platnosti výpovědi z pracovního poměru) žalobci přiděloval práci podle pracovní smlouvy. To však žalovaný neučinil a dostal se tak s plněním své peněžité povinnosti do prodlení. Okolnost, zda si žalobce počínal „liknavě s hledáním si jiného zaměstnání“, nemůže mít na prodlení žalovaného žádný vliv a v přiznání takového nároku nemůže být spatřováno zneužití výkonu práva na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce (nikoli ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které se na pracovněprávní vztahy nevztahuje), neboť vzniku prodlení mohl sám žalovaný zabránit, což neučinil.
Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou žalovaného, že, „ač žalovaný setrvával na svém tvrzení, že žalobce se úmyslně vyhýbal práci, nepoučily soudy žalovaného ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že k tomuto svému tvrzení je povinen označit důkazy“. Přehlíží totiž, že jeho žádosti podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce odvolací soud nevyhověl nikoli proto, že by žalovaný v tomto směru neunesl důkazní břemeno (břemeno tvrzení), ale proto, že měl v řízení za prokázáno, že podmínky pro postup podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce nebyly splněny; z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl po celou dobu evidován u Úřadu práce v L., s úřadem práce řádně spolupracoval, avšak nebylo pro něj zajištěno žádné vhodné zaměstnání, a že sám žalobce se, avšak neúspěšně, zajímal o možnost zaměstnání. Měl-li odvolací soud skutkový základ věci v tomto směru za objasněn, nebylo žádného důvodu proto, aby postupoval podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Takový postup by přicházel v úvahu jen tehdy, kdyby rozhodující skutečnosti (zda se žalobce zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, a zda tuto možnost žalobce bez přiměřeného důvodu nevyužil) nebyly objasněny.
Přisvědčit však lze dovolací námitce žalovaného, že odvolací soud se dopustil procesního pochybení, když rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výrocích I., II.a VI.“ zcela, aniž by vzal v úvahu, že žalovaný podal odvolání sice proti „vyhovujícímu výroku ve věci samé (výrok 1.)“, avšak jen do jeho části o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 149.866,-Kč; co do přiznaných 47.772,-Kč odvolání nesměřovalo. Toto procesní pochybení se projevilo v tom, že odvolací soud uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 275.472,-Kč a ohledně částky 160.138,-Kč žalobu zamítl (rozhodoval tedy celkem o částce 435.610,- Kč) ač předmětem odvolacího řízení byla jen částka 387.838,- Kč (žalobce napadl zamítavý výrok o 237.974,-Kč a žalovaný přísudečný výrok jen co do částky 149.866,-Kč). Správně tak mohl odvolací soud žalobci přiznat toliko 259.421,- Kč (zjištěný nárok 307.193,- Kč snížený o již pravomocně přisouzenou a odvoláním nenapadenou částku 47.772,- Kč); zamítavý výrok se ze stejného důvodu mohl dotýkat toliko částky 128.417,-Kč (odvolacímu řízení otevřená částka 387.838,- Kč snížená o správně přisouzenou částku 259.421,- Kč). Rozhodl-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem o částkách jiných, je jeho rozsudek ve výši mezi částkami o nichž rozhodl a částkami jež jedině mohly být předmětem odvolacího řízení nesprávný, neboť odvolací soud v tomto rozsahu rozhodoval o něčem, co předmětem odvolacího řízení nebylo. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu (co do dovoláním nenapadené částky 47.772,-Kč) zrušil a odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil [srov. §243b odst. 1, §243c a §104 odst. 1 o. s. ř.].
Obstát nemůže dovolací námitka žalobce, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže „žalobci krátil mzdu za období, kdy pobíral částečný invalidní důchod“, neboť invalidní důchod mu nebyl přiznán z důvodu nového onemocnění či zhoršení zdravotního stavu, které by ve svých důsledcích vedlo k neschopnosti dosahovat stejný výdělek jako před neplatným rozvázáním pracovního poměru, ale kvůli jeho celoživotnímu onemocnění, kterým trpěl již v době, kdy byl plně zaměstnán u žalovaného („jeho nemoc neměla žádný vliv na jeho původní profesi, kterou u žalovaného se stejnou nemocí vykonával desítky let“).
Jak správně uvádí v dovolání sám žalobce, byl-li zaměstnanci přiznán po neplatném rozvázání pracovního poměru částečný invalidní důchod, je to zpravidla důvod k tomu, aby mu soud podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce snížil požadovanou náhradu mzdy. Je tomu tak proto, že byl-li zaměstnanci, který se nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, po neplatném rozvázání pracovního poměru přiznán částečný invalidní důchod, je z hlediska daného účelu významné, že tato dávka mu zčásti nahrazuje výdělek, do té doby dosahovaný ze zaměstnání. I když se předpokládá, že vedle pobíraného invalidního důchodu zaměstnanec bude mít příjem z výdělečné činnosti, nelze současně pominout, že by - s ohledem na svou částečnou invaliditu - nebyl schopen dosahovat stejný výdělek jako před neplatným rozvázáním pracovního poměru, i kdyby mu zaměstnavatel i nadále byl připraven přidělovat (a také přiděloval) práci podle pracovní smlouvy (srov. bod VI. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). V projednávané věci vyplývá z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 6. 2000, že žalobci byl přiznán od 30. 3. 2000 částečný invalidní důchod podle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tedy proto, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %. Přitom podle „záznamu o jednání posouzení zdravotního stavu ve smyslu ustanovení §8 zák. č. 582/1991 Sb.“ ze dne 29. 5. 2000 byl zdravotní stav žalobce posuzován s přihlédnutím k jeho profesi elektromontér údržbář. Bylo-li tedy rozhodnuto o poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%, byl tento pokles posuzován právě ve vztahu k pracovnímu zařazení žalobce v době, kdy mu byla dána výpověď z pracovního poměru. Námitka žalobce, že rozhodnutí o jeho částečné invaliditě nesouviselo (nemělo vztah) s jeho pracovním zařazením u žalovaného („jeho původní profesí, kterou u žalovaného se stejnou nemocí vykonával desítky let“), tak není opodstatněna. Okolnost, jaký motiv vedl žalobce k podání žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu (v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru se ocitl zcela bez prostředků), je rovněž nerozhodná. Rozhodující je objektivní skutečnost, že mu částečný invalidní důchod byl přiznán a vyplácen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (s výjimkou zrušených částí) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen další vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jinak dovolání obou účastníků (v rozsahu, v němž směřovala do výroků o věci samé) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobce podal dovolání též proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Dovolání žalobce proti tomuto výroku bylo proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce ani žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo (srov. §142 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu