ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1204.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1204/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně T. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 35/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2007 č.j. 19 Co 361/2007-53 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.11.2007 č.j. 19 Co 361/2007-53, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22.3.2007 č.j. 5 C 35/2007-27 ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 29.11.2006 je neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr dopisem (faxovým podáním) ze dne 29.11.2006, který byl žalobkyni doručen dne 30.11.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. přede dnem, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce - srov. §364 odst. 2 cit. zákona) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno ve stanovené lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda lze dodatečně posuzovat platnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, jestliže ve lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce nebyla u soudu podána žaloba o určení neplatnosti tohoto rozvazovacího úkonu. Tato právní otázka byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Byl přijat názor (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, na který v posuzované věci výslovně poukazuje i soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil), že rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, musí podat ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně.
Úvaha dovolatelky, že zmíněný právní názor nelze uplatnit v případě „absolutně neplatného právního úkonu z důvodu nedodržení zákonem předepsané právní formy“, nepřihlíží náležitě k tomu, že neplatnost právních úkonů v pracovněprávních vztazích byla v době 31.12.2006 založena toliko na principu absolutní neplatnosti, což - mimo jiné - znamená, že k neplatnosti pracovněprávního úkonu je povinen každý (i soud) přihlédnout bez ohledu na to, zda se jí účastníci právního úkonu nebo osoby tímto úkonem dotčené výslovně dovolávají. Jde-li o neplatnost právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebo dohody o rozvázání pracovního poměru), stanovilo ustanovení §64 zák. práce lhůtu, během níž musela být neplatnost právního úkonu uplatněna žalobou u soudu, přičemž marné uplynutí této lhůty mělo za následek zánik práva (srov. §261 odst. 4 zák. práce). Stanovení prekluzívní lhůty k uplatnění neplatnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru a to, že neplatnost těchto právních úkonů musí být uplatněna u soudu, však samo o sobě – jak se dovolatelka mylně domnívá - na povaze neplatnosti těchto právních úkonů (na tom, že takto neplatné právní úkony jsou neplatné absolutně) nic neměnilo. Marné uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce mělo ovšem za následek, že k neplatnosti (byť absolutní) již nemohlo být přihlédnuto a na rozvázání pracovního poměru bylo třeba hledět jako na platné, i kdyby tu byl - objektivně vzato - dán některý z důvodů neplatnosti právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.3.2008 sp. zn, 21 Cdo 1801/2007).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy žalobkyně podala k soudu žalobu na neplatnost předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru až po marném uplynutí zákonné lhůty podle ustanovení §64 zák. práce, „se soud již nemůže otázkou platnosti právního úkonu vedoucího k rozvázání pracovního poměru zabývat“, „i kdyby bylo okamžité zrušení pracovního poměru provedené žalovanou neplatné“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu